Návrh zákona o registru smluv je dlouhodobě diskutovaným a mediálně známým tématem. V současné době byl tento návrh zákona, jenž má zavést povinnost zveřejňovat všechny smlouvy se státem, schválen Poslaneckou sněmovnou a projednán Senátem. Senát však navrhuje přijetí tohoto zákona ve znění v určitém ohledu podstatně odlišném od návrhu schválného dolní komorou Parlamentu. V čem se tyto navrhované verze zákona liší?

Více než 15 let probíhalo předávání osobních údajů do USA mimo jiné na bázi rozhodnutí Evropské komise o odpovídající ochraně poskytované podle zásad bezpečného přístavu (Safe Harbour). To už však po nedávném rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie neplatí. Proč k tomu došlo po takové době a jak se mají zachovat společnosti, které tento nástroj pro přenos osobních údajů do USA využívají?

To, že ochrana osobních dat je velké téma dnešní doby, nikdo nepochybuje. Uvědomuje si to i Evropská komise, která již delší dobu chystá novou právní regulaci tohoto odvětví v podobě nařízení. Nejde přitom o pole neorané. Již téměř 20 let se při ochraně osobních údajů postupuje v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady EU, která alespoň zčásti sjednotila právní úpravu pro území Evropské unie. Co má však přinést nové nařízení?

Na konci září zveřejnila Komise EU materiál, jehož účelem bylo představit jeden z jejích klíčových střednědobých projektů, tedy tzv. Unii kapitálových trhů. Podstatou tohoto ambiciózního plánu je soubor opatření, která by měla v budoucnu odstranit právní, administrativní a jiné bariéry mezi investory a podnikateli z různých členských států. Co vše lze tedy v následujících letech očekávat?

Daňový řád nabyl účinnosti už 1. ledna. 2011. Do dnešního dne však probíhají řízení, ve kterých se postupuje podle tzv. „předchůdce“ daňového řádu, tedy podle zákona o správě daní a poplatků. Je tomu tak díky přechodným ustanovením daňového řádu, která upravují problematiku přechodu na „nový“ předpis. V tomto článku se zaměříme na otázku, podle jakého z uvedených právních předpisů se postupuje v případě, že správce daně zavinil vznik přeplatku na dani, a daňovému subjektu tím pádem náleží úrok z tohoto neoprávněného jednání správce daně.

Nový občanský zákoník, účinný už přes rok a půl, v oblasti nemovitostí znovu zavedl starou římsko-právní zásadu „supeficies solo cedit“. Podle ní platí, že vše, co je pevně spojeno s pozemkem, je jeho součástí. Toto pravidlo bylo u nás v období komunistického režimu na řadu desetiletí opuštěno, mimo jiné proto, aby bylo možné stavět na pozemcích, které se státu nedařilo vyvlastnit. V praxi tak vzniklo mnoho zejména dopravních liniových staveb. S navrácením mnoha pozemků v restitucích pak bylo nutné řešit charakter takových staveb. Zásadně se tato problematika pak dotkla téměř každého českého letiště a jeho přistávacích drah, které téměř vždy leží na pozemcích více vlastníků.

Ministerstvo spravedlnosti připravilo novelu insolvenčního zákona, která má omezit podávání šikanózních insolvenčních návrhů.

Období po globální finanční krizi je charakteristické razantním zpřísněním regulace téměř ve všech sektorech finančního trhu. Zásadní nárůst nových povinností přitom v poslední době neminul ani oblast finančních produktů prodávaných spotřebitelům.

Novelu zákona upravující akciové společnosti s proměnným základním kapitálem komentuje Jan Šovar, odborník advokátní kanceláře KŠB.

Stát odpovídá za škodu způsobenou exekucí nepřiměřeně postihující majetek dlužníka, ačkoliv formální podmínky pro přiznání nároku na náhradu škody nejsou zcela splněny. Takový je závěr Nejvyššího soudu ohledně výkladu zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Znamená to dobrou zprávu pro ty, jimž byla státem způsobena škoda, protože za určitých okolností se její náhrady mohou domoci i tehdy, když jejich případ nesplňuje formální nároky kladené zákonem.

Tlak na zvyšování transparentnosti právnických osob se zvyšuje spolu se vzrůstajícím významem, který rozvinuté země přikládají boji proti daňovým deliktům a korupci. V květnu tohoto roku schválená čtvrtá směrnice o předcházení zneužití finančního systému k praní peněz a financování terorismu přichází s novým požadavkem, aby členské státy EU zavedly registry konečných majitelů právnických osob, tj. registry lidí, kterým přímo či nepřímo patří významné podíly na právnických osobách nebo takové právnické osoby jinak ovládají.

An evolving demand for alternative forms of financing, particularly for SMEs, has been one of the legacies of the financial crisis, but such demand was growing even prior to the crisis. Tightening of access to bank loans, especially for small and medium-sized enterprises (SMEs), coupled with the attraction of more flexible borrowing terms of direct lending funds are likely to increase demand in Europe's private debt markets as companies look for alternative financing. In recent times, crowd funding, as an example of non-institutional lending has gained a particular appeal due to its organic nature and ease of participation. However, another form of non-bank lending, perhaps with less glamorous appeal than crowdfunding, has been steadily gaining ground, that of non- bank institutions – debt funds.

Možnost postoupit jediným právním jednáním celou smlouvu, tj. všechna práva a povinnosti spojená s postavením smluvní strany, je v českém právu výslovně upravena až od účinnosti nového občanského zákoníku. Ten se při úpravě tohoto institutu inspiroval především v italském Codice Civile, výsledek však není zdaleka dokonalý a trochu připomíná americký snímek „Ztraceno v překladu“. Na jeden z výkladových problémů tohoto institutu se zaměří tento článek.

Parlament v minulých dnech konečně zrušil zákon, který od svého přijetí v roce 2006 nikdy nezačal a zřejmě ani neměl začít platit, soudě podle opakovaných pokusů o jeho zrušení a odkladů účinnosti. Pověstný hřebíček do rakve má brzy přidat prezident svým podpisem novely zákoníku práce, která právní úpravu odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání formálně navrací do režimu pracovního práva. Škoda jen, že čas pro vylepšení současného modelu, popřípadě pro hledání realizovatelného řešení úrazového pojištění zaměstnanců, byl zbytečně promarněn.

Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob je v Česku už nějakou dobu účinný. Počet pravomocně odsouzených společností postupně zvyšuje, a tak je v praxi čím dál naléhavější otázka náhrady škody, která je s trestní odpovědností firem spojená. Firmy asi bude nejvíce zajímat, zda se mohou „hojit“ na svých zaměstnancích či jiných osobách, které se konkrétně za firmu protiprávního jednání dopustily.