X Lege je publikační platformaÚrazové pojištění zaměstnanců: Nechtěný zákon byl zrušen, co ale dál?
Parlament v minulých dnech konečně zrušil zákon, který od svého přijetí v roce 2006 nikdy nezačal a zřejmě ani neměl začít platit, soudě podle opakovaných pokusů o jeho zrušení a odkladů účinnosti. Pověstný hřebíček do rakve má brzy přidat prezident svým podpisem novely zákoníku práce, která právní úpravu odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání formálně navrací do režimu pracovního práva. Škoda jen, že čas pro vylepšení současného modelu, popřípadě pro hledání realizovatelného řešení úrazového pojištění zaměstnanců, byl zbytečně promarněn.
Připomeňme, že zrušený zákon předpokládal přesunout agendu odškodnění pracovních úrazů a nemocí z povolání z oblasti pracovního práva do oblasti sociálního zabezpečení. Česká správa sociálního zabezpečení by pojistné vybírala společně s dalšími odvody ze mzdy a poškozeným by hradila rentu, bolestné a podobně jako sociální dávku. Na první pohled elegantní řešení však již od počátku vyvolávalo rozpaky nejen na straně zaměstnavatelů, ale i zaměstnanců. Na jedné straně je objektivně známé, že ČSSZ v současnosti nemá potřebné zkušenosti ani personální a materiálové zajištění kapacitně zvládnout další agendu, což by zřejmě minimálně v prvních měsících účinnosti nového systému působilo omyly či prodlení při výplatě dávek. Na druhé straně, podnikatelé přivyklí poměrně pružné komunikaci se soukromými pojišťovnami při řešení pojistných událostí by zřejmě naráželi na další bariéry typické pro jednání se státními úřady. Zrušení zákona je proto dobrá zpráva. O to více těší, že alespoň v tomto případě stát nevyplýtvá další prostředky na změnu systému, který v současné době bez vážných vad funguje již přes 20 let. Snad mu proto zůstane více energie na řešení jiných, palčivějších problémů, a to nejen v oblasti zaměstnanosti.
Změny v nedohlednu
Je však potřebné dodat, že i osvědčený systém úrazového pojištění by si zasloužil mírný „upgrade“. Zastánci změn na současném modelu kritizují zejména monopol dvou komerčních pojišťoven, z čehož pramení mírné pokřivení standardů běžného konkurenčního prostředí. Dále není současný režim pro zaměstnavatele příliš motivační, co se týká přijetí a dodržování opatření na úseku bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Podnikatelé tak zejména postrádají možnost s pojišťovnou dojednat slevy na pojistném například v případě bezeškodní historie nebo investic do zlepšení pracovního prostředí. Naopak chybí i hrozba přirážek na pojistném v případě soustavného porušování bezpečnostních pravidel, což se může projevit v nárůstu výše pojistného k tíži ostatních zaměstnavatelů. V neposlední řadě stávající podoba odškodnění téměř nepočítá s náhradami nemajetkových újem způsobených zaměstnancům, zejména v souvislosti s právem na ochranu osobnosti. Současná úprava ani neřeší přímé uplatnění nároku poškozeného zaměstnance vůči pojišťovně, byť nutno dodat, že pojišťovny jsou v tomto směru již nyní poměrně vstřícné.
Bohužel nezbývá než konstatovat, že ačkoliv již byly v minulosti na stole četné novelizace současného modelu, z nichž některé dokonce měly již reálnou podobu pro projednání v legislativním procesu, nepodařilo se ohledně nich dosud nalézt žádanou shodu. O tom, že další směřování úrazového pojištění zaměstnanců je ve hvězdách, mimo jiné svědčí i skutečnost, že dle doporučení Ministerstva práce a sociálních věcí by se v budoucnu úrazové pojištění přeci jen nakonec mělo ocitnout v gesci ČSSZ. Diskutovány jsou však stále i formy přechodu na kapitálové komerční pojištění, přechod agendy na zdravotní pojišťovny či v neposlední řadě je uvažován vznik nové speciální veřejné pojišťovny.
Na konečné řešení si tedy budeme muset počkat s vědomím, že v dohledné době se nic zásadního na stávající praxi nezmění. Parlamentu pak jen popřejme, aby z jeho dílny opět nevyšla norma, jejíž následné odsouvání překoná stávající letitý rekord.