Rozhodnutí

Zákaz konkurenčního jednání zaměstnance vůči zaměstnavateli je upraven v rámci zákoníku práce ve dvojí podobě. Jednak po dobu trvání pracovního poměru a jednak po dobu po jeho skončení. Pro každou z těchto forem soudní praxe vymezila odlišné předpoklady jejich porušení.

Exekuční řád rozlišuje mezi právním jednáním dlužníka po doručení vyrozumění o zahájení exekuce a právním jednáním po doručení exekučního příkazu postihujícího konkrétní majetek dlužníka. I když to v praxi nemusí být laikům zřejmé, s každým z těchto jednání jsou spojeny rozdílné právní následky.

V minulém roce Vrchní soud v Praze rozhodl velmi zajímavý spor o zrušení společnosti s ručením omezeným, přičemž upřesnil nejasné hranice důvodů rušení společností pro jejich nečinnost a zajímavě argumentoval smyslem právní úpravy. Judikátu se pozornosti dostalo až v nedávné době, když ho začala komentovat odborná obec. Rozhodnutí, resp. jeho důsledky pro argumentaci ve věci nečinnosti společností, se jistě bude hodit podnikatelům, kteří udržují z jakýchkoliv důvodů „spící“ (nečinné) společnosti či společnosti, které prozatímně nemohou plnit svůj účel.

Konkurenční doložky jsou v praxi hojně využívány zaměstnavateli a mnozí z nich je zahrnují do svých pracovních smluv takřka automaticky. Nesprávně sjednaná konkurenční doložka však nemusí zaměstnavateli přinést očekávaný efekt. A nemusí se přitom jednat ani o konkurenční doložku sjednanou neplatně, jak by člověka mohlo napadnout.

Více než 15 let probíhalo předávání osobních údajů do USA mimo jiné na bázi rozhodnutí Evropské komise o odpovídající ochraně poskytované podle zásad bezpečného přístavu (Safe Harbour). To už však po nedávném rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie neplatí. Proč k tomu došlo po takové době a jak se mají zachovat společnosti, které tento nástroj pro přenos osobních údajů do USA využívají?

Nový občanský zákoník, účinný už přes rok a půl, v oblasti nemovitostí znovu zavedl starou římsko-právní zásadu „supeficies solo cedit“. Podle ní platí, že vše, co je pevně spojeno s pozemkem, je jeho součástí. Toto pravidlo bylo u nás v období komunistického režimu na řadu desetiletí opuštěno, mimo jiné proto, aby bylo možné stavět na pozemcích, které se státu nedařilo vyvlastnit. V praxi tak vzniklo mnoho zejména dopravních liniových staveb. S navrácením mnoha pozemků v restitucích pak bylo nutné řešit charakter takových staveb. Zásadně se tato problematika pak dotkla téměř každého českého letiště a jeho přistávacích drah, které téměř vždy leží na pozemcích více vlastníků.

Ministerstvo spravedlnosti připravilo novelu insolvenčního zákona, která má omezit podávání šikanózních insolvenčních návrhů.

Stát odpovídá za škodu způsobenou exekucí nepřiměřeně postihující majetek dlužníka, ačkoliv formální podmínky pro přiznání nároku na náhradu škody nejsou zcela splněny. Takový je závěr Nejvyššího soudu ohledně výkladu zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Znamená to dobrou zprávu pro ty, jimž byla státem způsobena škoda, protože za určitých okolností se její náhrady mohou domoci i tehdy, když jejich případ nesplňuje formální nároky kladené zákonem.

Možnost postoupit jediným právním jednáním celou smlouvu, tj. všechna práva a povinnosti spojená s postavením smluvní strany, je v českém právu výslovně upravena až od účinnosti nového občanského zákoníku. Ten se při úpravě tohoto institutu inspiroval především v italském Codice Civile, výsledek však není zdaleka dokonalý a trochu připomíná americký snímek „Ztraceno v překladu“. Na jeden z výkladových problémů tohoto institutu se zaměří tento článek.

Úprava náhrady nemajetkové újmy při ublížení na zdraví podle starého občanského zákoníku byla nerozlučně spjata s vyhláškou Ministerstva zdravotnictví o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění. Tato tzv. náhradová vyhláška určovala výši náhrady nemajetkové újmy (bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění) pomocí standardizovaných výší peněžních plnění určených podle bodového ohodnocení příslušného ublížení na zdraví. Například zhmoždění lokte tak bylo ohodnoceno na 2 400 Kč, traumatická ruptura krční meziobratlové ploténky na 12 000 Kč a nitrolební poranění s bezvědomím delším než 7 dní na 48 000 Kč. Ke zvyšování takto určených náhrad docházelo pouze výjimečně.

Nový občanský zákoník obsahuje ve své obecné části ustanovení na ochranu slabší strany v hospodářském styku. Praxe v této souvislosti přinesla několik interpretačních problémů týkajících se toho, co ještě je, a co již není tímto zneužitím či využitím závislosti slabší strany nebo dosažením nedůvodné rovnováhy ve vztahu smluvních stran. České judikatury se v této věci také nedostává. Při překlenutí popsaných výkladových potíží můžeme hledat inspiraci ve Francii, kde nedávno na podobné téma rozhodoval nejvyšší soud.

Kdo ovládá globální byznys na internetu? Google, Apple, Facebook a Amazon, tedy Američané. EU s tím hodlá něco udělat a má plán - jednak regulací silnou americkou čtveřici omezit a jednak vytvořit jednotný digitální trh v Evropě, který dosud v podstatě neexistuje.

Jedním z právních institutů, který přinesl do českého práva nový občanský zákoník, je i tzv. neúměrné zkrácení. Ten dává straně smlouvy možnost žádat její zrušení či obdržet dodatečné plnění, je-li plnění druhé strany v hrubém nepoměru k tomu, co poskytla ona sama. Avšak vzhledem k tomu, že judikatura českých soudů k tomuto novému pravidlu zatím chybí, nepanuje mezi právníky shoda na jeho výkladu a reálném dopadu do smluvní praxe. I proto pro nás může být poučné nedávné rozhodnutí německého Spolkového soudního dvora o použitelnosti pravidla neúměrného zkrácení na internetové aukce typu eBay.

Odpovědnost za škodu způsobenou okolnostmi, které mají tzv. původ v provozu dopravního prostředku, je jedním z příkladů odpovědnosti, které se nelze žádným způsobem zprostit. Pro poškozeného tedy postačí, pokud prokáže, že mu byla způsobena škoda a že tato škoda má příčinu v samotném provozu určitého dopravního prostředku. Nejvyšší soud se k výkladu podmínek této odpovědnosti v nedávné době dvakrát vyjádřil. A v obou případech se případech se přiklonil spíše k širší interpretaci této odpovědnosti.

Spory se mezi osobami nevedou pouze před civilními soudy. Spor mezi dvěma osobami, který skončí před soudem, může mít i trestněprávní rovinu, stejně jako může být v dané věci vydáno rozhodnutí správního orgánu. Do jaké míry jsou však v soukromoprávních řízeních před soudy tato rozhodnutí závazná?