Rozhodnutí

Ústavní soud se svým březnovým nálezem zastal podnikatele (vlastníka a provozovatele hotelu a restaurace), který před podáním ústavní stížnosti z důvodu nesprávného poučení soudu nevyčerpal veškeré opravné prostředky, které měl dle platné právní úpravy k dispozici. Vyčerpání všech procesních prostředků, které jsou dostupné k ochraně práva účastníka řízení, je přitom jednou z podmínek, která musí být splněna, aby se Ústavní soud mohl vůbec ústavní stížností zabývat. Kauza je zajímavá nejen procesně, ale i meritorně. Z věcného hlediska však případ zatím ukončený není, proto se zatím podívejme na procesní stránku věci.

O dlouhodobém sporu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu o možnost nabytí vlastnického práva k nemovitosti pouze na základě dobré víry kupujícího ve správnost zápisu vlastnického práva prodávajícího k převáděné nemovitosti v katastru nemovitostí (tj. o možnosti tzv. nabytí nemovitosti od nevlastníka) jsme na těchto stránkách již informovali. Tento spor se patrně dočkal rozuzlení.

Písemnost, kterou doručuje zaměstnavatel prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, zasílá zaměstnavatel na poslední adresu zaměstnance, která je mu známa. Tolik strohá slova zákoníku práce. Bohužel v něm není řečeno, jak se zaměstnavatel dozvídá o adrese, na kterou smí doručovat zaměstnanci své písemnosti určené do jeho vlastních rukou. Co se rozumí poslední známou adresou, proto nedávno objasnil Nejvyšší soud. Zaměstnavatele však tím zřejmě nepotěšil.

Nezřídka firmy přikazují svým zaměstnancům, aby při práci nosili povinný oděv. Ať už jde o služební stejnokroje jako výraz podnikové příslušnosti anebo o minimální standardy v odívání, jež mají vyjadřovat příslušnou úroveň firemní kultury, nabízí se otázka, zda se zaměstnavatel může platně rozloučit s jedincem, který stanovená pravidla oblékání cíleně nerespektuje. Jak při ukončení pracovního poměru s takovým neposlušným pracovníkem (ne)postupovat, nedávno zaměstnavatelům poradil Nejvyšší soud.

Společnost s ručením omezeným je z mnohých důvodů nejrozšířenější formou obchodní společnosti vůbec, a to nejen v České republice. V roce 2015 jich bylo v naší zemi registrováno téměř čtyři sta tisíc. O co více je tato forma společnosti mezi podnikateli populární a rozšířená, o to více pozornosti by členové jejich statutárních orgánů měli věnovat aktuálnímu vývoji judikatury ohledně povinných náležitostí smlouvy, kterou se účast v této společnosti (známá jako tzv. podíl) převádí. V tomto ohledu by nemělo zapadnout ani následující rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Zákaz konkurenčního jednání zaměstnance vůči zaměstnavateli je upraven v rámci zákoníku práce ve dvojí podobě. Jednak po dobu trvání pracovního poměru a jednak po dobu po jeho skončení. Pro každou z těchto forem soudní praxe vymezila odlišné předpoklady jejich porušení.

Exekuční řád rozlišuje mezi právním jednáním dlužníka po doručení vyrozumění o zahájení exekuce a právním jednáním po doručení exekučního příkazu postihujícího konkrétní majetek dlužníka. I když to v praxi nemusí být laikům zřejmé, s každým z těchto jednání jsou spojeny rozdílné právní následky.

V minulém roce Vrchní soud v Praze rozhodl velmi zajímavý spor o zrušení společnosti s ručením omezeným, přičemž upřesnil nejasné hranice důvodů rušení společností pro jejich nečinnost a zajímavě argumentoval smyslem právní úpravy. Judikátu se pozornosti dostalo až v nedávné době, když ho začala komentovat odborná obec. Rozhodnutí, resp. jeho důsledky pro argumentaci ve věci nečinnosti společností, se jistě bude hodit podnikatelům, kteří udržují z jakýchkoliv důvodů „spící“ (nečinné) společnosti či společnosti, které prozatímně nemohou plnit svůj účel.

Konkurenční doložky jsou v praxi hojně využívány zaměstnavateli a mnozí z nich je zahrnují do svých pracovních smluv takřka automaticky. Nesprávně sjednaná konkurenční doložka však nemusí zaměstnavateli přinést očekávaný efekt. A nemusí se přitom jednat ani o konkurenční doložku sjednanou neplatně, jak by člověka mohlo napadnout.

Více než 15 let probíhalo předávání osobních údajů do USA mimo jiné na bázi rozhodnutí Evropské komise o odpovídající ochraně poskytované podle zásad bezpečného přístavu (Safe Harbour). To už však po nedávném rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie neplatí. Proč k tomu došlo po takové době a jak se mají zachovat společnosti, které tento nástroj pro přenos osobních údajů do USA využívají?

Nový občanský zákoník, účinný už přes rok a půl, v oblasti nemovitostí znovu zavedl starou římsko-právní zásadu „supeficies solo cedit“. Podle ní platí, že vše, co je pevně spojeno s pozemkem, je jeho součástí. Toto pravidlo bylo u nás v období komunistického režimu na řadu desetiletí opuštěno, mimo jiné proto, aby bylo možné stavět na pozemcích, které se státu nedařilo vyvlastnit. V praxi tak vzniklo mnoho zejména dopravních liniových staveb. S navrácením mnoha pozemků v restitucích pak bylo nutné řešit charakter takových staveb. Zásadně se tato problematika pak dotkla téměř každého českého letiště a jeho přistávacích drah, které téměř vždy leží na pozemcích více vlastníků.

Ministerstvo spravedlnosti připravilo novelu insolvenčního zákona, která má omezit podávání šikanózních insolvenčních návrhů.

Stát odpovídá za škodu způsobenou exekucí nepřiměřeně postihující majetek dlužníka, ačkoliv formální podmínky pro přiznání nároku na náhradu škody nejsou zcela splněny. Takový je závěr Nejvyššího soudu ohledně výkladu zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Znamená to dobrou zprávu pro ty, jimž byla státem způsobena škoda, protože za určitých okolností se její náhrady mohou domoci i tehdy, když jejich případ nesplňuje formální nároky kladené zákonem.

Možnost postoupit jediným právním jednáním celou smlouvu, tj. všechna práva a povinnosti spojená s postavením smluvní strany, je v českém právu výslovně upravena až od účinnosti nového občanského zákoníku. Ten se při úpravě tohoto institutu inspiroval především v italském Codice Civile, výsledek však není zdaleka dokonalý a trochu připomíná americký snímek „Ztraceno v překladu“. Na jeden z výkladových problémů tohoto institutu se zaměří tento článek.

Úprava náhrady nemajetkové újmy při ublížení na zdraví podle starého občanského zákoníku byla nerozlučně spjata s vyhláškou Ministerstva zdravotnictví o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění. Tato tzv. náhradová vyhláška určovala výši náhrady nemajetkové újmy (bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění) pomocí standardizovaných výší peněžních plnění určených podle bodového ohodnocení příslušného ublížení na zdraví. Například zhmoždění lokte tak bylo ohodnoceno na 2 400 Kč, traumatická ruptura krční meziobratlové ploténky na 12 000 Kč a nitrolební poranění s bezvědomím delším než 7 dní na 48 000 Kč. Ke zvyšování takto určených náhrad docházelo pouze výjimečně.