Rozhodnutí

Nový občanský zákoník obsahuje ve své obecné části ustanovení na ochranu slabší strany v hospodářském styku. Praxe v této souvislosti přinesla několik interpretačních problémů týkajících se toho, co ještě je, a co již není tímto zneužitím či využitím závislosti slabší strany nebo dosažením nedůvodné rovnováhy ve vztahu smluvních stran. České judikatury se v této věci také nedostává. Při překlenutí popsaných výkladových potíží můžeme hledat inspiraci ve Francii, kde nedávno na podobné téma rozhodoval nejvyšší soud.

Kdo ovládá globální byznys na internetu? Google, Apple, Facebook a Amazon, tedy Američané. EU s tím hodlá něco udělat a má plán - jednak regulací silnou americkou čtveřici omezit a jednak vytvořit jednotný digitální trh v Evropě, který dosud v podstatě neexistuje.

Jedním z právních institutů, který přinesl do českého práva nový občanský zákoník, je i tzv. neúměrné zkrácení. Ten dává straně smlouvy možnost žádat její zrušení či obdržet dodatečné plnění, je-li plnění druhé strany v hrubém nepoměru k tomu, co poskytla ona sama. Avšak vzhledem k tomu, že judikatura českých soudů k tomuto novému pravidlu zatím chybí, nepanuje mezi právníky shoda na jeho výkladu a reálném dopadu do smluvní praxe. I proto pro nás může být poučné nedávné rozhodnutí německého Spolkového soudního dvora o použitelnosti pravidla neúměrného zkrácení na internetové aukce typu eBay.

Odpovědnost za škodu způsobenou okolnostmi, které mají tzv. původ v provozu dopravního prostředku, je jedním z příkladů odpovědnosti, které se nelze žádným způsobem zprostit. Pro poškozeného tedy postačí, pokud prokáže, že mu byla způsobena škoda a že tato škoda má příčinu v samotném provozu určitého dopravního prostředku. Nejvyšší soud se k výkladu podmínek této odpovědnosti v nedávné době dvakrát vyjádřil. A v obou případech se případech se přiklonil spíše k širší interpretaci této odpovědnosti.

Spory se mezi osobami nevedou pouze před civilními soudy. Spor mezi dvěma osobami, který skončí před soudem, může mít i trestněprávní rovinu, stejně jako může být v dané věci vydáno rozhodnutí správního orgánu. Do jaké míry jsou však v soukromoprávních řízeních před soudy tato rozhodnutí závazná?

Evropský soudní dvůr vydal letos v březnu další ze svých rozhodnutí v oblasti ochrany před zneužíváním trhu (šlo o tzv. případ „Lafonta“). Rozhodnutí vykládá pojem „vnitřní informace“, jde-li o požadavek na její přesnost. Jeho dopady však budou patrně hlubší. Ve svém důsledku se totiž může dotknout kohokoli, kdo disponuje s informacemi na kapitálovém trhu, a ve finále může být rozhodující pro posouzení toho, zda se taková osoba dopustila deliktního jednání spočívajícího ve zneužití trhu.

V srpnu 2014 vydal Nejvyšší správní soud rozhodnutí, které učinilo přítrž snahám některých daňových subjektů udělat si z Finanční správy továrnu na peníze. Otázky nastolené v rozhodovaném případě se však zaobíraly také tím, kdy se při posuzování nároku daňových subjektů na úrok z přeplatku zaviněného správcem daně použije daňový řád, který nabyl účinnosti 1. ledna 2011, a kdy se postupuje podle „předchůdce“ daňového řádu, tedy podle zákona o správě daní a poplatků.

Pořízení auta na leasing se za posledních dvacet pět let stalo jedním z nejběžnějších nástrojů financování obnovy vozového parků domácností i firem. Zájemce o nový vůz, který tuto službu využije, při něm často podepisuje smlouvy hned dvě: jednu o leasingu samotném a druhou smlouvu kupní. Co když se ale později ukáže, že jedna z nich je neplatná? Odpověď nám dává Nejvyšší soud, který se v jednom ze svých nedávných případů k vzájemnému vztahu těchto dvou smluv vyjádřil.

Zaměstnavatelé se musejí v poslední době vyrovnávat s nárůstem exekucí na mzdy svých zaměstnanců. Mnozí z nich se proto mohou ptát, zda a v jakém rozsahu jsou vůbec povinni poskytovat exekutorům údaje týkající se jejich zaměstnanců. Odpověď není úplně jednoduchá a jednoznačná. Na jednu stranu existují povinnosti dané exekučním řádem, na druhé straně jsou ale zaměstnavatelé povinni respektovat ochranu osobních údajů svých zaměstnanců.

Se změnou ve vedení Ministerstva financí došlo i k větší otevřenosti v informování o investičních arbitrážích, kterým Česko v minulosti čelilo a které právě probíhají. Ministerstvo zveřejnilo nejen starší rozhodčí nálezy, ale vyjádřilo se i k probíhajícím sporům a k úspěšnosti vymáhání přiznaných částek z vyhraných arbitráží.

Většina obchodních korporací v České republice už zareagovala na změny v soukromém právu, které přinesly nový občanský zákoník a zákon o obchodních korporacích (ZOK). Firmy přizpůsobily své společenské smlouvy nové právní úpravě a podřídily zakladatelské dokumenty ZOK jako celku. Ovšem společnostem s ručením omezeným, které tak doteď neučinily, by neměl uniknout pozornosti následující článek.

Nájem prostor sloužících k podnikání (v zásadě tzv. nebytových prostor) lze skončit zejména z důvodů ujednaných mezi stranami v nájemní smlouvě. I když zákon výslovně nepožaduje, aby nájemní smlouva byla písemná, ve vztazích mezi podnikateli, kde se tento typ smluv nejčastěji objevuje, je to pravidlem. Pozor ale na to, jakým způsobem je skončení nájmu domluveno. Může se totiž stát, že se i přes dohodu stran uplatní zákonná úprava, a pronajímatel nebo nájemce tak mohou zůstat nemile překvapeni. V každém případě je potřeba reagovat včas.

Před časem jsme vás informovali o historicky prvním rozhodnutí Nejvyššího soudu přímo vykládajícího ustanovení zákona o obchodních korporacích. Zatímco první případ se týkal formy plné moci k založení obchodní korporace, v dalším novém případě se vykládala otázka změny společenské smlouvy v důsledku rekodifikačních změn.

Rekodifikace přinesla do práva obchodních společností nejednu novinku. Jednou z nich je i možnost společníků společnosti s ručením omezeným připustit ve společenské smlouvě vznik různých druhů obchodních podílů a spojit s nimi zvláštní práva a povinnostmi. Po více než prvním roce účinnosti nových zákonů se objevují první výkladová rozhodnutí vyšších soudů. Vrchní soud v Praze se ve svém nedávném rozhodnutí vyjádřil i k zatím opomíjenému aspektu této novinky: zápisu různých druhů podílů do obchodního rejstříku.

Právo akcionáře na vysvětlení na valné hromadě patří k jeho základním nemajetkovým právům vůči akciové společnosti. Jako každé právo má však i právo na vysvětlení svůj přirozený limit v zákazu svého šikanózního výkonu. K otázce, kdy je nadprůměrná zvídavost akcionáře ještě přípustná a kdy již společnost naopak pouze šikanuje, se v jednom ze svých nedávných rozhodnutí vyjádřil i Nejvyšší soud.