Rozhodnutí

Americký matematik Edward Norton Lorenz jednou prohlásil, že dnes může i zatřepání motýlích křídel v Brazílii způsobit tornádo v Texasu. Chtěl tím vyjádřit závislost různých dějů na sobě a složitý řetěz příčinné souvislosti projevující se nejen v oblasti meteorologie. K otázce, co s čím ještě souvisí a kde v českém právu příčinná souvislost končí, se nedávno ve svém rozhodnutí vyjádřil i Nejvyšší soud.

Je obecně známé, že jednou ze základních svobod, které jsou pilíři jednotného trhu EU, je volný pohyb osob. A to jak osob fyzických, tak i právnických neboli společností, kterým článek 54 Smlouvy o fungování EU zaručuje stejné zacházení jako osobám fyzickým, jestliže se jedná o „vnitroevropské“ společnosti. Jenže jak už to tak zejména v rámci EU bývá, praxe ukázala, že svoboda pohybu v případě společností skrývá řadu nástrah.

Zvykli jste si, že uzavírání smluv na dálku má svá pevně daná pravidla? Nejvyšší soud tento „mýtus“, který sám v minulosti několikrát potvrdil, letos vyvrátil. Jeho názorová změna, byť pro mnohé překvapivá, má zajímavé praktické důsledky. Pojďme se na ně podívat.

Loni na podzim řešil Soudní dvůr Evropské unie zajímavou předběžnou otázku. Do konfliktu se zde dostalo ustanovení o zastupování Evropského společenství Komisí před vnitrostátními soudy a vázanost těchto soudů rozhodnutími právě účastnící se Komise.

Podle aktuálního rozhodnutí Nejvyššího správního soudu mají vinaři povinnost vést evidenci o původu hroznů, které zpracovávají do svých produktů, a uvádět údaj o provenienci na etiketách prodávaných lahví. To vše je nutné z důvodu ochrany spotřebitele, který často vybírá víno podle místa jeho původu a mohl by být jinak oklamán.

Český jazyk má tradičně zvláštní postavení v naší kultuře. Rádi se češtinou zabýváme, rádi si o ní čteme, například v jazykových sloupcích. Jazykový sloupek je žánr, který v českých časopisech neochvějně odolává zubu času. Zdá se, že zálibu ve hře s jazykem sdílejí i soudci Nejvyššího soudu.

Jen málo vlastníků společností a jejich manažerů ještě nenarazilo na § 196a obchodního zákoníku, které na ně působí jako zlověstné zaklínadlo komplikací a hrozby neplatnosti převodů majetku mezi spřízněnými osobami.

Přestože technické normy mají zásadně doporučující charakter a právně závaznými se stanou až tehdy, stanoví-li tak právní předpis, v praxi může mít nepříjemné následky i odchýlení se od norem doporučujícího charakteru.

Podle nedávného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu má vlastník bytové jednotky domu v Praze na Starém městě právo na „pohodu bydlení“ včetně nerušeného výhledu „na vrcholky historických dominant Starého Města pražského“. Je zároveň účastníkem stavebního řízení o povolení přístavby protějšího domu směrem do společného vnitrobloku.

I pro technické normy v oblasti veřejného osvětlení platí dvojí režim. Normy mají v českém právním systému zásadně doporučující charakter. Právně závaznými se stanou až tehdy, stanoví-li tak právní předpis.

Ústavní soud zrušil 25. dubna 2013 takzvanou přísudkovou vyhlášku, podle které se určovala výše náhrady nákladů civilního řízení. Bude její zrušení pro dlužníky skutečně tak výhodné, jak v těchto dnech zaznívá z nejrůznějších médií? Troufnu si tvrdit, že nikoli.

Může být protisoutěžní jednání dceřiné společnosti přičítáno „matce“? A pokud ano, za jakých podmínek? Přesně těmito otázkami se zabýval Tribunál, jeden ze soudů EU sídlící v Lucemburku.

Na této stránce si Jaroslav Míkovec nedávno postěžoval na soudy, které prý až příliš často shledávají smlouvy neplatnými z formálních důvodů. Četbu takových judikátů označil za depresivní záležitost a již v názvu svého příspěvku si položil otázku „Tak co bude neplatné dnes?“ Vyznávám staré zásady, že o všem se sluší pochybovat (zejména pak o názorech, s nimiž předběžně souhlasíme) a že ve sporných záležitostech má být slyšena i druhá strana. Proto mne zajímalo, co o problému platnosti či neplatnosti smluv soudí někdo ze soudcovského stavu.

Technické normy mají v českém právním systému zásadně doporučující, tedy nikoli závazný charakter. Právně závaznými se stanou až tehdy, stanoví-li tak právní předpis. Zdánlivě nezajímavé sdělení může mít v praxi podstatné důsledky. Vítejte u prvního dílu třídílného seriálu, který se bude postupně zabývat různými aspekty technických norem.

Během přípravy tohoto článku jsem přemýšlel, zda je vůbec třeba veřejnosti připomínat již mnohokrát omílané. Tedy že termín výplaty mzdy nebývá totožný s její splatností tak, jak ji chápe zákoník práce. V posledních dnech se mi ale na stůl dostaly případy, v nichž důsledné rozlišení těchto pojmů hraje stěžejní roli a z nichž je zřejmé, že, slovy klasika, „někteří jedinci v látce stále tápou“. Souběžně se mi v rukou ocitlo soudní rozhodnutí, které naznačuje, že důvody „tápání“ nemusí nutně být vždy na straně účastníků sporu.