X Lege je publikační platformaPříslušnost soudů: Žalovaní s neznámým bydlištěm se spravedlnosti nevyhnou
Nařízení zvané Brusel I bis nahradilo začátkem tohoto roku původně účinné nařízení Brusel I. Stejně jako u jeho předchůdce je i obsahem nového nařízení úprava příslušnosti soudů a uznávání a výkon soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Soudy tato pravidla používají tehdy, kdy není jasné, který soud by měl řešit například určitou žalobu. Že jde o případy v praxi poměrně časté, svědčí i rozhodnutí Nejvyššího soudu z loňského roku.
Cizí státní příslušník (jakožto spotřebitel) uzavřel s českou společností (tj. se společností založenou a existující dle českého práva a zapsanou v českém obchodním rejstříku) smlouvu o úvěru. V této smlouvě o úvěru uvedl své tehdejší bydliště v České republice. Spotřebitel poté údajně nevrátil částku, která byla předmětem úvěru. Úvěrující společnost tak podala proti spotřebiteli návrh na vydání elektronického platebního rozkazu. Soudy nižších stupňů, aniž by se zabývaly podstatou věci, nejprve předložily věc krajskému a po jeho rozhodnutí i Nejvyššímu soudu, protože si nebyly zcela jisté, jak by měly o příslušnosti českých soudů rozhodnout.
Podle čl. 16 odst. 2 nařízení Brusel I (čl. 17 nařízení Brusel I bis) mohla úvěrující společnost podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, na jehož území má spotřebitel bydliště. Podle čl. 59 nařízení Brusel I (čl. 62 nařízení Brusel I bis) použije soud pro posouzení, zda má strana řízení bydliště na území členského státu, u jehož soudů byl podán návrh, své právo. Podle čl. 4 nařízení Brusel I (čl. 6 nařízení Brusel I bis) nemá-li žalovaný bydliště v některém členském státě, určuje se příslušnost soudů každého členského státu podle jeho vlastních právních předpisů.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu
Soudům nižších stupňů se nepodařilo zjistit, že by spotřebitel měl ke dni podání návrhu bydliště na území České republiky, ani že by měl spotřebitel bydliště v jiném členském státě EU, a dokonce ani, že by spotřebitel měl bydliště mimo území Evropské unie. V takové situaci Nejvyšší soud stál před dvěma poměrně legitimními volbami. Buď mohl upřednostnit právo spotřebitele na plnou obranu ve věci, tj. dokud se nedaří zjistit bydliště, nelze proti žalovanému vést řízení, nebo mohl upřednostnit právo žalobce a uzavřít, že žalobci nelze upřít soudní ochranu práva na vrácení úvěru, když bydliště nelze zjistit pouze vlivem „lajdáctví“ žalovaného.
Nejvyšší soud při řešení nastíněné kolize dvou práv odkázal zejména na cíle úpravy v nařízení Brusel I a Brusel I bis. Cílem nařízení Brusel I (a nařízení Brusel I bis) je i dle judikatury SDEU zabránit situacím odepření spravedlnosti, kterým by byl vystaven žalobce z důvodu nemožnosti lokalizovat žalovaného. V případech, kdy je bydliště žalovaného neznámé, je požadavek dodržování práva žalovaného na obhajobu třeba naplňovat při dodržování práva žalobce obrátit se na soud, aby rozhodl o opodstatněnosti jeho návrhů. Na rozdíl od situace žalovaného, který může, jestliže byl zbaven možnosti účinné obrany, dosáhnout dodržení práva na obhajobu tím, že podle čl. 34 bodu 2 nařízení Brusel I napadne uznání rozsudku, hrozí totiž žalobci, že bude zbaven veškeré možnosti podat žalobu.
Právě zejména s ohledem na cíl obou nařízení Nejvyšší soud uzavřel, že ustanovení nařízení Brusel I se použijí i na případy, kdy není možné určit aktuální bydliště žalovaného a zároveň není možné určit, že žalovaný má bydliště mimo území Evropské unie. Pokud tedy žalovaný (spotřebitel) své poslední známé bydliště opustil dříve, než na něj byla podána žaloba, a neinformoval svého smluvního partnera (tj. úvěrující společnost) o adrese svého nového bydliště, pravomoc rozhodnout o žalobě směřující proti spotřebiteli mají podle SDEU soudy členského státu, na jehož území se nacházelo poslední známé bydliště spotřebitele.