X Lege je publikační platformaPři ukončení pracovního poměru nešetřete papírem
Výpověď z pracovního poměru není v zásadě možné vázat na podmínku, která má teprve v budoucnu nastat. Dle aktuální judikatury tedy nemůžete zaměstnanci, když se s ním chcete rozloučit, předat dohodu o ukončení pracovního poměru a zároveň i výpověď jako „záložní“ variantu pro případ, že zaměstnanec na dohodu nepřistoupí. Nejde ani zaměstnanci platně podat výpověď jen pro případ, že soud později shledá neplatným okamžité zrušení pracovního poměru. Nastiňme si proto na několika příkladech řešení, jak v obdobných situacích postupovat.
V personální agendě podnikatelů se v poslední době rozmohl jistý „nešvar“. Tím mám na mysli praxi, kdy k propuštění zaměstnance dochází více způsoby. Takový postup je vždy oním pověstným rudým hadrem dráždícím soudce českých soudů. Ne vždy však pro vás musí korida skončit fiaskem.
Ze všeho nejdříve je potřeba připomenout, že soudy nekritizují samotný fakt, že k rozvázání téhož pracovního poměru došlo více právními akty (učiněnými současně či postupně). Není tedy proto bez dalšího vyloučeno, aby se zaměstnavatel pokusil pracovní poměr se svým pracovníkem ukončit vícero způsoby či z několika důvodů. Jednotlivá právní jednání se pak totiž posuzují samostatně a samostatně také nastávají jejich právní účinky. Problém nastává až tehdy, pokud zaměstnavatel zamýšlí rozvázat pracovní vztah primárně jiným způsobem než výpovědí, například zaměstnanci nabídne rozvázání pracovního poměru dohodou nebo s ním pracovní poměr okamžitě ruší, zároveň však zaměstnanci doručí také výpověď. A to jako „záložní řešení“ pro případ, že první možnost selže.
Výpověď podmíněná odmítnutím dohody
Nejprve se zmiňme o jednom z typových případů, který je zdokumentován v již poněkud starším rozhodnutí Nejvyššího soudu. V dané věci zaměstnavatel do poštovní zásilky adresované k rukám zaměstnance spolu s (podepsanou) dohodou o ukončení pracovního poměru „přibalil“ i výpověď a poučil zaměstnance, že pokud nepřistoupí na dohodu, ukončuje s ním pracovní vztah z týchž důvodů jednostranně. Pracovník dohodu odmítl, ale nespokojil se ani s druhou možností a obrátil se na soud. Ve shodě s názorem odvolacího soudu, který takové ukončení pracovního poměru shledal neplatným, Nejvyšší soud zdůraznil, že v případě eventuální výpovědi z pracovního poměru nebylo ani možno určit, kdy začala běžet výpovědní doba. Výpověď byla podmíněna totiž jinou skutečností – nesouhlasem pracovníka s dohodou – o níž přitom nebylo zřejmé, kdy nastane. Mezi řádky tím však Nejvyšší soud zároveň naznačil, že poskytl-li by zaměstnavatel zaměstnanci přesně určenou lhůtu, ve které se má k návrhu dohody vyjádřit, mohla by po jejím marném uplynutí výpověď být považována za platnou.
Výpověď vázaná na verdikt soudu
Soudům byla dále předestřena i věc, ve které zaměstnavatel okamžitě zrušil se zaměstnancem pracovní poměr pro porušování právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci. Naráz však zaměstnanci předal i výpověď z totožných skutkových důvodů. A to údajně pro případ, že by způsob vytýkaného porušení povinností zaměstnance podle rozhodnutí soudu nedosahoval zvlášť hrubé úrovně. V únorovém rozhodnutí Nejvyššího soudu se pak můžeme dočíst, že ani výpověď z pracovního poměru, jejíž účinky jsou závislé na procesním výsledku, není platná. Verdikt soudu o neplatném zrušení pracovního poměru je slovy rozsudku budoucí skutečnost, o níž není známo, nejen kdy, ale zda vůbec nastane (v tomto případě zda soud návrhu vůbec vyhoví). Na rozdíl od výše popsané kauzy tudíž postačí již pouhá nejistota o budoucí události, od které se mají odvíjet účinky výpovědi.
Ne vše bývá ztraceno
Pro úplnost a ponaučení je třeba dodat, že nakonec přeci jen tím, komu v posledně přiblíženém sporu zbyly oči pro pláč, se stal zaměstnanec. Nikoli však proto, že by byly liché počáteční obavy zaměstnavatele o platnost okamžitého zrušení pracovního poměru. V tomto ohledu soudy skutečně dospěly k závěru, že se v konkrétním případě skutečně nejednalo o zvlášť hrubé porušení pracovní kázně a okamžité zrušení pracovního poměru nebylo na místě. Důvod, pro který vavříny úspěchu nakonec pobral zaměstnavatel, je daleko prozaičtější. Zaměstnavatele totiž trefně napadlo podat v zápětí po první – nakonec neplatné – výpovědi ještě jednu. Byť ze zcela shodných důvodů, ničím však nepodmíněnou. No, a jak dříve nastíněno, tato v pořadí druhá výpověď již soudcům v tom, aby si učinily závěr o platném ukončení pracovněprávního vztahu, pranic nebránila.
Obvyklé poučení na závěr už nemusím snad více rozepisovat. Jen proto pro pořádek a s trochou nadsázky radím: zapomeňte na výpověď ponechanou osudu té či které budoucí události, a pokud už vás k tomu okolnosti nutí, nešetřete raději papírem na rozdání několika samostatných výpovědí. Máte tak větší šanci, že nakonec některá z nich přece jen platit bude.