X Lege je publikační platformaJak se zbavit zástavy složením její ceny: Přehled základních principů
Zástavní právo je v praxi běžně užívaný institut, který dává věřiteli „jistotu“, že dlužník dostojí své povinnosti, kterou má vůči věřiteli. Všem je známo, že pokud dlužník svoji povinnost zaplatit dluh nesplní, věřitel se pak může uspokojit právě z výtěžku prodeje zástavy. Existuje ale nějaký způsob, jak se zástavy zbavit, přestože dluh ještě nebyl splacen?
Za situace, kdy věřitelova pohledávka trvá, předpokládá nový občanský zákoník zánik zástavního práva z několika důvodů, pouze jeden z nich však závisí na vůli dlužníka, respektive zástavce. Je to případ, kdy zástavnímu věřiteli složí dlužník nebo zástavce cenu zástavy. (Jak je patrné, zástavce, tj. osoba, která zástavu poskytla, nemusí být vždy identická s dlužníkem. Zástavce je vždy majitel zastavené věci. Toto lze ilustrovat na příkladu peněžní půjčky, kterou si vzal pan Novák coby dlužník, a k níž zástavu, například drahý obraz, poskytla jeho movitá teta, která se tak stala zástavce). Níže najdete upřesnění toho, co zákon a ustálená rozhodovací praxe nejvyšších soudů v tomto případě vyžaduje.
Za prvé je potřeba si ujasnit, resp. zopakovat, co se myslí „cenou zástavy“. Obvyklou cenou zástavy je dle ustálené rozhodovací praxe nejvyšších soudů cena, která by byla dosažena při prodeji stejného nebo obdobného majetku v obvyklém obchodním styku v tuzemsku. Jinak řečeno, je to cena, která by byla dosažena při prodeji zástavy s dodržením případných cenových předpisů o regulaci cen ke dni jejího složení, nebo při zpeněžení veřejnou dražbou, soudním prodejem zástavy nebo jiným zákonem stanoveným způsobem. Přestože nový občanský zákoník již nezná pojem „obvyklá cena“ a nahrazuje ho pouze pojmem „cena“, dá se předpokládat, že pojmový rozdíl mezi oběma variantami není. Judikatura na „obvyklou cenu zástavy“ tedy zůstává aplikovatelná i nyní, více než půl roku poté, co nový občanský zákoník nabyl účinnosti.
Pokud víme, co je cenou, je potřeba si rovněž ujasnit, jak cenu stanovit. Samozřejmostí je dohoda mezi věřitelem a osobou, která hodlá cenu složit, což je buď dlužník, nebo zástavce. Vzhledem k tomu, že zákon nestanoví, jak má být cena stanovena, lze dovodit, a toto platí i podle názoru Nejvyššího soudu, že může být stanovena jakýmkoliv vhodným postupem. Ten musí být způsobilým vyjádřit, jaká cena by byla v době složení dosažena při prodeji zástavy s dodržením případných cenových předpisů o regulaci cen.
Na první pohled celkem jednoduché řešení nabývá složitosti v případě, že dluh je zajištěn více zástavami. Typicky půjde o více nemovitostí. V tomto případě platí, že nestačí, když zaplatíte cenu jedné z nemovitostí, aby zástavní právo na ni váznoucí zaniklo. Jakkoliv nelogicky to zní, je potřeba složit cenu všech zástav, které dluh zajišťují. Jinými slovy, složením ceny jedné z několika zastavených věcí zástavní právo vůči této věci nezaniká. K tomuto závěru dospívala judikatura Nejvyššího soudu za účinnosti „starého“ občanského zákoníku, nicméně vzhledem k téměř stejné úpravě zániku zástavního práva lze očekávat, že se Nejvyšší soud od tohoto svého závěru neodchýlí. Je proto potřeba mít tuto významnou skutečnost na paměti.
Aby byl váš obrázek komplexní, doplňme, že vedle výše uvedeného způsobu může zástavní právo zaniknout také z dalších zákonem předpokládaných důvodů. Jsou jimi: zánik zastavené věci, vzdání se věřitele zástavního práva, věřitelovo vrácení zastavené věci a uplynutí doby, na níž bylo zástavní právo zřízeno. Tyto důvody, jak lze ostatně vidět, však už nejsou výlučně závislé na vůli zástavce, respektive dlužníka.