Regulace lichvy se může obrátit proti těm, které měla chránit

Nástup společnosti, v níž většina chce utratit více, než kolik má aktuálně k dispozici, předznamenal už  Isaac Singer  v 60. letech 19. století. Byl prvním, kdo založil svůj obchodní úspěch na tehdy revolučním produktu – prodeji na splátky. Dosavadní morální námitky proti úvěru, který měl být jen „projeden“, pak zřejmě definitivně zlomily argumenty amerického ekonoma E. R. A. Seligmana, který v roce 1927 vystoupil s obhajobou úvěru jakožto přínosu pro společnost a zavedl pojem spotřebitel. Od 50. let dvacátého století je spotřeba (a s ní spotřebitelský úvěr coby nezbytný nástroj její podpory) považována za motor ekonomického rozvoje. Zrodila se společnost spotřebitelů.

Euroamerické jurisdikce dnes omezují lichvu v podstatě ve dvou hlavních ohledech: v případech, kdy věřitel úmyslně zneužívá tísně dlužníka, jeho nevědomosti nebo slabosti a v případech příliš vysokých úrokových sazeb. Zatímco v prvním případě se posuzuje individuální situace věřitele a dlužníka, v druhém případě se vychází pouze z objektivní výše úrokových sazeb. Mnohdy tyto dvě kategorie splývají.

Vysoké úrokové sazby jsou ale sociálně nežádoucí bez ohledu na konkrétní postavení dlužníka. Společnost je vnímá jako zneužití síly věřitele spočívající v „předražení“ úvěru. Proto existuje v řadě států též omezení nejvyšších úrokových sazeb spotřebitelských úvěrů. I ty právní řády, které takové omezení nemají, dospěly k omezení výše sazeb prostřednictví zobecnění určitých kritérií, jimiž soudy posuzují individuální případy. Sama vysoká úroková sazba je pak chápána jako lichva (podle judikatury našeho Nejvyššího soudu je lichvou úrok přesahující podstatně – například trojnásobně – nejvyšší hodnoty sazeb uplatňovaných bankami) nebo přinejmenším zakládá domněnku existence lichvy (například v Německu).

Zodpovědnost dlužníka, nebo odpovědné úvěrování?

Se vzrůstající závislostí společnosti na úvěrovém financování se stává regulace spotřebitelských úvěrů stále důležitějším tématem. Existují dva základní směry. Protestantské kultury preferují co nejširší přístup k úvěrům, které považují za nezbytnou službu. Proto nejsou moc nakloněny opatřením, která vedou k omezení přístupu k úvěrům. Kladou důraz na zodpovědnost dlužníka a regulaci směřují k tomu, aby mu vytvořily podmínky pro správné rozhodnutí. Proto ukládají věřitelům rozsáhlé předsmluvní informační povinnosti a umožňují dlužníkům z úvěru v určité lhůtě „vycouvat“. Tento vliv je zřejmý v dnešní evropské regulaci spotřebitelských úvěrů.

Katolické prostředí však nevěří racionalitě dlužníků a spíše ukládá restrikce, které ve svém důsledku omezují dostupnost úvěru pro některé skupiny dlužníků. Pod vlivem těchto myšlenek byl na evropské úrovni formulován princip odpovědného úvěrování (responsible lending), který přenáší břemeno odpovědného rozhodování na banky. Ty by měly nejen posuzovat schopnost dlužníka splácet dluh, ale též to, zda je pro něj dluh vůbec vhodný. Objevily se i první kroky k evropské regulaci úrokových sazeb.

Při rozhodování o regulaci je vhodné mít na paměti, že snahy státu o sociální inženýrství zde zatím vždy selhaly. Snaha omezit přístup určitých skupin obyvatel k úvěru nebude v současné kultuře úvěru efektivní, protože „kdo miluje hojnost, nemá nikdy dost“ (Kaz 5, 9). Naopak, povede pouze k rozvoji černého úvěrového trhu s daleko tragičtějšími důsledky pro ty, které jsme chtěli chránit.

Nezbytným atributem lidské důstojnosti je odpovědnost člověka za svá rozhodnutí. Regulace není schopna zajistit, že se lidé budou rozhodovat racionálně, avšak to nemůže být důvodem, abychom jim upírali jejich důstojnost. Proto je nutné přistupovat ke snahám po restrikci úvěrového financování obezřetně.

• Zpět na úvodní stránku