Rozhodnutí

Zanikne-li původní závazek narovnáním, zaniká také jeho zajištění ručením. To se na nově vzniklý závazek, který nahradil závazek původní, už nevztahuje. Loni v září o tom rozhodl Nejvyšší soud ČR jako dovolací instance. Jeho právní závěr ale může vyústit v neochotu věřitelů přistupovat na narovnání v závazkových vztazích.

Nevymáhat neuhrazenou pohledávku nemusí být samo o sobě porušením povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře. Je totiž třeba zejména posoudit úspěšnost zvoleného postupu a reálnost (alespoň částečného) vymožení pohledávky. Zda jednatel bude pohledávky společnosti vymáhat, je na jeho úvaze v rámci podnikatelského úsudku, která musí zohlednit všechny okolnosti.

Když klient nadává na špatné zákony, říkám, že jde o věc mnohem obecnější. Problém vidím v tom, že jsme během dvou totalit zapomněli, co vlastně právo je, a to hlavně ve dvou směrech. Za prvé si neuvědomujeme, že zákon nemůže být tak jasnozřivý, aby dokázal na všechny situace pamatovat konkrétně. Dobrému právníkovi nestačí znát paragrafy, ale musí si uvědomovat principy, na kterých zákon stojí, a nedokonalé paragrafy podle nich vykládat a používat na situace, na které zákon nepamatoval.

Autorizovaný inspektor měl odlehčit přetíženým stavebním úřadům. Namísto toho stavebníci jeho razítko často zneužívali, aby se snadno zbavili těch, kdo se postavili proti stavbě. Lze institutu zkráceného stavebního řízení vůbec efektivně využít? Mohou se v něm osoby dotčené stavbou bránit případnému krácení svých práv? Díky letošnímu rozhodnutí Městského soudu v Praze mohou.

První senát Ústavního soudu ve svém nálezu z března tohoto roku (I. ÚS 1768/09) mimo jiné vyslovil názor, že právní úpravu vytěsnění minoritních akcionářů (tzv. squeeze-out) platnou v období od června do října 2005 je nutné považovat za ústavně nekonformní, protože „absence dohledu ČNB neumožňovala náležitou ochranu stěžovatelových základních práv“. Toto rozhodnutí vyvolalo značný rozruch. Je totiž zřejmě v rozporu s předchozím a zřejmě i následným rozhodováním Ústavního soudu v obdobných věcech.

Náklady na roční odměny zaměstnanců se mají uplatnit jako daňově uznatelný náklad až ve zdaňovacím období, ve kterém je odměna zaměstnancům přiznána a vznikl na ni právní nárok. V březnu o tom rozhodl Nejvyšší správní soud.

Stalo se teď trochu módou kritizovat Nejvyšší správní soud za rozhodnutí, jak se zakázaný souběh funkce jednatele s pracovním poměrem řídícího pracovníka projevuje v oblasti nemocenského pojištění. Nejvyšší správní soud přitom neučinil nic víc, než že pojmenoval jeden z logických důsledků mnohaleté rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, která takovému souběhu u všech „statutárů“ brání.

Dosud se mělo za to, že jediný společník vykonává působnost valné hromady české kapitálové obchodní společnosti prostřednictvím právních úkonů. Tuto domněnku ale vyvrátila dvě usnesení Nejvyššího soudu. Podle nich nejde o jednání společnosti ve vztahu ke třetím osobám. Proto se nejedná ani o právní úkon, a tudíž jej musí činit představenstvo společnosti. Co znamená aplikace tohoto právního názoru na společníky, kteří jsou zahraničními osobami?