Rozhodnutí

Nový občanský zákoník, účinný už přes rok a půl, v oblasti nemovitostí znovu zavedl starou římsko-právní zásadu „supeficies solo cedit“. Podle ní platí, že vše, co je pevně spojeno s pozemkem, je jeho součástí. Toto pravidlo bylo u nás v období komunistického režimu na řadu desetiletí opuštěno, mimo jiné proto, aby bylo možné stavět na pozemcích, které se státu nedařilo vyvlastnit. V praxi tak vzniklo mnoho zejména dopravních liniových staveb. S navrácením mnoha pozemků v restitucích pak bylo nutné řešit charakter takových staveb. Zásadně se tato problematika pak dotkla téměř každého českého letiště a jeho přistávacích drah, které téměř vždy leží na pozemcích více vlastníků.

Ministerstvo spravedlnosti připravilo novelu insolvenčního zákona, která má omezit podávání šikanózních insolvenčních návrhů.

Stát odpovídá za škodu způsobenou exekucí nepřiměřeně postihující majetek dlužníka, ačkoliv formální podmínky pro přiznání nároku na náhradu škody nejsou zcela splněny. Takový je závěr Nejvyššího soudu ohledně výkladu zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Znamená to dobrou zprávu pro ty, jimž byla státem způsobena škoda, protože za určitých okolností se její náhrady mohou domoci i tehdy, když jejich případ nesplňuje formální nároky kladené zákonem.

Možnost postoupit jediným právním jednáním celou smlouvu, tj. všechna práva a povinnosti spojená s postavením smluvní strany, je v českém právu výslovně upravena až od účinnosti nového občanského zákoníku. Ten se při úpravě tohoto institutu inspiroval především v italském Codice Civile, výsledek však není zdaleka dokonalý a trochu připomíná americký snímek „Ztraceno v překladu“. Na jeden z výkladových problémů tohoto institutu se zaměří tento článek.

Úprava náhrady nemajetkové újmy při ublížení na zdraví podle starého občanského zákoníku byla nerozlučně spjata s vyhláškou Ministerstva zdravotnictví o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění. Tato tzv. náhradová vyhláška určovala výši náhrady nemajetkové újmy (bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění) pomocí standardizovaných výší peněžních plnění určených podle bodového ohodnocení příslušného ublížení na zdraví. Například zhmoždění lokte tak bylo ohodnoceno na 2 400 Kč, traumatická ruptura krční meziobratlové ploténky na 12 000 Kč a nitrolební poranění s bezvědomím delším než 7 dní na 48 000 Kč. Ke zvyšování takto určených náhrad docházelo pouze výjimečně.

Nový občanský zákoník obsahuje ve své obecné části ustanovení na ochranu slabší strany v hospodářském styku. Praxe v této souvislosti přinesla několik interpretačních problémů týkajících se toho, co ještě je, a co již není tímto zneužitím či využitím závislosti slabší strany nebo dosažením nedůvodné rovnováhy ve vztahu smluvních stran. České judikatury se v této věci také nedostává. Při překlenutí popsaných výkladových potíží můžeme hledat inspiraci ve Francii, kde nedávno na podobné téma rozhodoval nejvyšší soud.

Kdo ovládá globální byznys na internetu? Google, Apple, Facebook a Amazon, tedy Američané. EU s tím hodlá něco udělat a má plán - jednak regulací silnou americkou čtveřici omezit a jednak vytvořit jednotný digitální trh v Evropě, který dosud v podstatě neexistuje.

Jedním z právních institutů, který přinesl do českého práva nový občanský zákoník, je i tzv. neúměrné zkrácení. Ten dává straně smlouvy možnost žádat její zrušení či obdržet dodatečné plnění, je-li plnění druhé strany v hrubém nepoměru k tomu, co poskytla ona sama. Avšak vzhledem k tomu, že judikatura českých soudů k tomuto novému pravidlu zatím chybí, nepanuje mezi právníky shoda na jeho výkladu a reálném dopadu do smluvní praxe. I proto pro nás může být poučné nedávné rozhodnutí německého Spolkového soudního dvora o použitelnosti pravidla neúměrného zkrácení na internetové aukce typu eBay.

Odpovědnost za škodu způsobenou okolnostmi, které mají tzv. původ v provozu dopravního prostředku, je jedním z příkladů odpovědnosti, které se nelze žádným způsobem zprostit. Pro poškozeného tedy postačí, pokud prokáže, že mu byla způsobena škoda a že tato škoda má příčinu v samotném provozu určitého dopravního prostředku. Nejvyšší soud se k výkladu podmínek této odpovědnosti v nedávné době dvakrát vyjádřil. A v obou případech se případech se přiklonil spíše k širší interpretaci této odpovědnosti.

Spory se mezi osobami nevedou pouze před civilními soudy. Spor mezi dvěma osobami, který skončí před soudem, může mít i trestněprávní rovinu, stejně jako může být v dané věci vydáno rozhodnutí správního orgánu. Do jaké míry jsou však v soukromoprávních řízeních před soudy tato rozhodnutí závazná?

Evropský soudní dvůr vydal letos v březnu další ze svých rozhodnutí v oblasti ochrany před zneužíváním trhu (šlo o tzv. případ „Lafonta“). Rozhodnutí vykládá pojem „vnitřní informace“, jde-li o požadavek na její přesnost. Jeho dopady však budou patrně hlubší. Ve svém důsledku se totiž může dotknout kohokoli, kdo disponuje s informacemi na kapitálovém trhu, a ve finále může být rozhodující pro posouzení toho, zda se taková osoba dopustila deliktního jednání spočívajícího ve zneužití trhu.

V srpnu 2014 vydal Nejvyšší správní soud rozhodnutí, které učinilo přítrž snahám některých daňových subjektů udělat si z Finanční správy továrnu na peníze. Otázky nastolené v rozhodovaném případě se však zaobíraly také tím, kdy se při posuzování nároku daňových subjektů na úrok z přeplatku zaviněného správcem daně použije daňový řád, který nabyl účinnosti 1. ledna 2011, a kdy se postupuje podle „předchůdce“ daňového řádu, tedy podle zákona o správě daní a poplatků.

Pořízení auta na leasing se za posledních dvacet pět let stalo jedním z nejběžnějších nástrojů financování obnovy vozového parků domácností i firem. Zájemce o nový vůz, který tuto službu využije, při něm často podepisuje smlouvy hned dvě: jednu o leasingu samotném a druhou smlouvu kupní. Co když se ale později ukáže, že jedna z nich je neplatná? Odpověď nám dává Nejvyšší soud, který se v jednom ze svých nedávných případů k vzájemnému vztahu těchto dvou smluv vyjádřil.

Zaměstnavatelé se musejí v poslední době vyrovnávat s nárůstem exekucí na mzdy svých zaměstnanců. Mnozí z nich se proto mohou ptát, zda a v jakém rozsahu jsou vůbec povinni poskytovat exekutorům údaje týkající se jejich zaměstnanců. Odpověď není úplně jednoduchá a jednoznačná. Na jednu stranu existují povinnosti dané exekučním řádem, na druhé straně jsou ale zaměstnavatelé povinni respektovat ochranu osobních údajů svých zaměstnanců.

Se změnou ve vedení Ministerstva financí došlo i k větší otevřenosti v informování o investičních arbitrážích, kterým Česko v minulosti čelilo a které právě probíhají. Ministerstvo zveřejnilo nejen starší rozhodčí nálezy, ale vyjádřilo se i k probíhajícím sporům a k úspěšnosti vymáhání přiznaných částek z vyhraných arbitráží.