Rozhodnutí

Podle nových statistik Mezinárodního rozhodčího soudu Mezinárodní obchodní komory (ICC) dále roste počet mezinárodních komerčních arbitráží. V roce 2015 byl zahájen druhý nejvyšší počet nových případů za 93letou historii tohoto rozhodčího soudu. Roste také hodnota nových arbitráží.

Směnky jsou oblíbeným zajišťovacím instrumentem fungujícím na principu, že věřitel poskytne úvěr a nechá si dlužníkem vystavit směnku za účelem zajištění své pohledávku na vrácení úvěru. Nesplní-li dlužník svoji povinnost vrátit úvěr, může věřitel vymáhat splnění povinnosti ze směnky, neboť vymožení směnky je o poznání jednodušší než vymožení pohledávky z úvěrové smlouvy. Málokterý dlužník si však při vystavování směnky uvědomí, že věřitel může směnku převést na třetí osobu (nabyvatele), čímž dlužníka více méně zbaví možnosti uplatnění tzv. kauzálních námitek. Nejvyšší soud ve svém novém rozhodnutí do jisté míry tento negativní efekt převodu směnky pro spotřebitelské vztahy eliminuje.

O nelegálním sdílení filmů, hudebních záznamů a jiných děl chráněných autorským zákonem již bylo napsáno mnoho a není pochyb o tom, že takové jednání může vést až k případné trestní odpovědnosti. Zajímavá je z tohoto pohledu otázka, jakým způsobem soudy určují případnou škodu či ušlý zisk nositelů autorských práv. Tou se v nedávné době zabýval Nejvyšší soud.

Podle Generálního advokáta Soudního dvora EU by provozovatelé webových stránek měli považovat i tzv. dynamické IP adresy za osobní údaje, přestože samy o sobě neodhalují identitu konkrétních osob. Pokud by ke stejnému názoru došel i samotný Soudní dvůr EU, mohlo by dojít k rozšíření povinností ohledně ochrany osobních údajů.

Podle nových statistik byl rok 2015 rekordní. Došlo k zahájení doposud nejvyššího počtu nových investičních žalob, které investoři podali k washingtonskému Mezinárodnímu středisku pro řešení sporů z investic (ICSID). Překvapivé je, že nejčastěji byly žalovány západoevropské státy.

Ústavní soud se svým březnovým nálezem zastal podnikatele (vlastníka a provozovatele hotelu a restaurace), který před podáním ústavní stížnosti z důvodu nesprávného poučení soudu nevyčerpal veškeré opravné prostředky, které měl dle platné právní úpravy k dispozici. Vyčerpání všech procesních prostředků, které jsou dostupné k ochraně práva účastníka řízení, je přitom jednou z podmínek, která musí být splněna, aby se Ústavní soud mohl vůbec ústavní stížností zabývat. Kauza je zajímavá nejen procesně, ale i meritorně. Z věcného hlediska však případ zatím ukončený není, proto se zatím podívejme na procesní stránku věci.

O dlouhodobém sporu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu o možnost nabytí vlastnického práva k nemovitosti pouze na základě dobré víry kupujícího ve správnost zápisu vlastnického práva prodávajícího k převáděné nemovitosti v katastru nemovitostí (tj. o možnosti tzv. nabytí nemovitosti od nevlastníka) jsme na těchto stránkách již informovali. Tento spor se patrně dočkal rozuzlení.

Písemnost, kterou doručuje zaměstnavatel prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, zasílá zaměstnavatel na poslední adresu zaměstnance, která je mu známa. Tolik strohá slova zákoníku práce. Bohužel v něm není řečeno, jak se zaměstnavatel dozvídá o adrese, na kterou smí doručovat zaměstnanci své písemnosti určené do jeho vlastních rukou. Co se rozumí poslední známou adresou, proto nedávno objasnil Nejvyšší soud. Zaměstnavatele však tím zřejmě nepotěšil.

Nezřídka firmy přikazují svým zaměstnancům, aby při práci nosili povinný oděv. Ať už jde o služební stejnokroje jako výraz podnikové příslušnosti anebo o minimální standardy v odívání, jež mají vyjadřovat příslušnou úroveň firemní kultury, nabízí se otázka, zda se zaměstnavatel může platně rozloučit s jedincem, který stanovená pravidla oblékání cíleně nerespektuje. Jak při ukončení pracovního poměru s takovým neposlušným pracovníkem (ne)postupovat, nedávno zaměstnavatelům poradil Nejvyšší soud.

Společnost s ručením omezeným je z mnohých důvodů nejrozšířenější formou obchodní společnosti vůbec, a to nejen v České republice. V roce 2015 jich bylo v naší zemi registrováno téměř čtyři sta tisíc. O co více je tato forma společnosti mezi podnikateli populární a rozšířená, o to více pozornosti by členové jejich statutárních orgánů měli věnovat aktuálnímu vývoji judikatury ohledně povinných náležitostí smlouvy, kterou se účast v této společnosti (známá jako tzv. podíl) převádí. V tomto ohledu by nemělo zapadnout ani následující rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Zákaz konkurenčního jednání zaměstnance vůči zaměstnavateli je upraven v rámci zákoníku práce ve dvojí podobě. Jednak po dobu trvání pracovního poměru a jednak po dobu po jeho skončení. Pro každou z těchto forem soudní praxe vymezila odlišné předpoklady jejich porušení.

Exekuční řád rozlišuje mezi právním jednáním dlužníka po doručení vyrozumění o zahájení exekuce a právním jednáním po doručení exekučního příkazu postihujícího konkrétní majetek dlužníka. I když to v praxi nemusí být laikům zřejmé, s každým z těchto jednání jsou spojeny rozdílné právní následky.

V minulém roce Vrchní soud v Praze rozhodl velmi zajímavý spor o zrušení společnosti s ručením omezeným, přičemž upřesnil nejasné hranice důvodů rušení společností pro jejich nečinnost a zajímavě argumentoval smyslem právní úpravy. Judikátu se pozornosti dostalo až v nedávné době, když ho začala komentovat odborná obec. Rozhodnutí, resp. jeho důsledky pro argumentaci ve věci nečinnosti společností, se jistě bude hodit podnikatelům, kteří udržují z jakýchkoliv důvodů „spící“ (nečinné) společnosti či společnosti, které prozatímně nemohou plnit svůj účel.

Konkurenční doložky jsou v praxi hojně využívány zaměstnavateli a mnozí z nich je zahrnují do svých pracovních smluv takřka automaticky. Nesprávně sjednaná konkurenční doložka však nemusí zaměstnavateli přinést očekávaný efekt. A nemusí se přitom jednat ani o konkurenční doložku sjednanou neplatně, jak by člověka mohlo napadnout.

Více než 15 let probíhalo předávání osobních údajů do USA mimo jiné na bázi rozhodnutí Evropské komise o odpovídající ochraně poskytované podle zásad bezpečného přístavu (Safe Harbour). To už však po nedávném rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie neplatí. Proč k tomu došlo po takové době a jak se mají zachovat společnosti, které tento nástroj pro přenos osobních údajů do USA využívají?