Pohyb zaměstnanců po EU: mise stále nesplněna

Třebaže je volný pohyb služeb a osob jedním ze stěžejních pilířů, na kterých byla Evropská unie založena, jednotlivé státy mají stále obavy z narušení vnitřního pracovního trhu. Proto stále považují oblast zaměstnávání na svém území za privilegovanou a mají sklony pracovní podmínky zahraničního zaměstnance podrobit vlastním zákonům. U přeshraničního zaměstnávání tím pádem přetrvává nejistota zaměstnavatelů i zaměstnanců, hlavně kvůli neznalosti zvláštností hostitelského právního řádu.

Minimální pracovní standard

Kolizi právních řádů v rámci evropského prostoru má za cíl zjednodušit směrnice o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb.

Podle této směrnice je vyslaný pracovník zásadně ponechán v režimu práva státu vyslání, je mu ale  současně zaručena minimální kvalita pracovních podmínek hostitelského státu. V oblastech vyjmenovaných směrnicí se však zahraniční úprava aplikuje pouze tehdy, je-li pro daného zaměstnance výhodnější. Vyslaný zaměstnanec, mateřský zaměstnavatel, popřípadě zaměstnavatel, ke kterému byl pracovník vyslán, jsou ve vzájemných pracovněprávních vztazích povinni zachovávat takzvaný minimální pracovní standard.  

Minimální pracovní standard se týká:

 

-  maximální délky pracovní doby

-  minimální doby odpočinku a dovolené

-  minimální mzdy (popř. mzdy obvyklé, není-li minimální mzda stanovena), včetně sazeb za přesčasy

-  podmínek dočasného (agenturního) poskytování pracovníků

-  ochrany zdraví, bezpečnosti a hygieny při práci

-  ochranných opatření při práci těhotných žen a žen krátce po porodu, dětí a mladistvých

-  podmínek rovného zacházení, zákazu diskriminace

Směrnice stanoví, že je vždy třeba zabývat se výhodností pracovních podmínek samostatně, nikoli v jejich vzájemné kombinaci. Na zřetel je přitom nezbytné brát i kolektivně vyjednaná práva, která byla pro jednotlivá odvětví či profese prohlášena za všeobecně použitelná.

Směrnice nemusí být použita v případě první montáže či instalace zařízení, nejedná-li se o stavební činnost, specializovanými pracovníky zahraničního dodavatele, pokud taková činnost nepřesahuje dobu 8 dní. Jistá míra benevolence českého zákonodárce při transpozici směrnice do národního řádu se projevila v povinnosti řídit se výhodnější českou právní úpravou, pokud se jedná o délku dovolené a výši minimální mzdy jen tehdy, přesáhne-li doba výkonu práce cizince na území České republiky v kalendářním roce celkově dobu 30 dnů.

Cíl v nedohlednu

I když je možné v přeshraničním zaměstnávání v rámci EU pozorovat zlepšení, nelze se ubránit pocitu nenaplněného cíle.

Směrnici se často vytýká, že nestanoví účinné postihy protekcionistických politik členských států. Proto i po letech účinnosti směrnice členské státy EU vnímají působnost cizozemských pracovníků na svém území nadále jako vesměs nežádoucí a přeshraniční zaměstnávání omezují, a to hlavně formálními restriktivními opatřeními (například regulací vybraných profesí). Kritizovány jsou i imigrační či notifikační procedury, které zachovaly takzvané staré členské státy v souvislosti s uvolněním svých pracovních trhů po uplynutí vyjednaných přechodných období omezujících volný pohyb pracovních sil. 

K obcházení směrnice ze strany členských států EU, ale i některých zaměstnavatelů přispívá i užitá terminologie, která bývá v jednotlivých státech vykládána různě. Neshody například panují o rozsahu pojmu „pracovník“, případně o pojmu „minimální mzdy“.

Objevují se však i kritické názory, že současným pojetím minimálního pracovního standardu tvoří směrnice překážku volného pohybu služeb, které by mohly být poskytovány levněji prostřednictvím pracovníků vyslaných zaměstnavatelem ze státu s mírnější sociální úrovní.

Plány zastavila recese

Reagovat na trvající překážky měla za úkol Evropská komise revizí stávající směrnice. Cílem mělo být zejména zvýšení účinnosti pravidel nadnárodního zaměstnávání, zlepšení spolupráce mezi dotčenými orgány jednotlivých členských států a také poskytování dostatečných informací firmám a pracovníkům. Směrnice měla současně přinést novou podobu sankcí a nápravných opatření. V průběhu příprav se také uvažovalo o přijetí přímo aplikovatelného nařízení, které by omezilo snahy členů vnímat směrnici pouze jako nástroj proti sociálnímu podbízení pracovních sil z „Východu“.   

Události v eurozóně v závěru uplynulého roku, ohrožující samotné základy EU, a akcelerující ekonomická recese však odvedly pozornost evropských politiků spíše směrem k opětovnému posílení ochrany vlastních zájmů jednotlivých členských zemí EU. Zdá se proto, že jakákoliv iniciativa prohlubující svobodu přeshraničního zaměstnávání není na pořadu dne.

• Zpět na úvodní stránku