Vydržení obchodního podílu: nejistota s dobrým koncem

Se svými kolegy jsem zastávala názor, že obchodní podíl vydržet lze. Opírali jsme se přitom o ustanovení § 123 občanského zákoníku, ze kterého lze dovodit, že předmětem vlastnického práva je to, co lze držet, užívat, z čeho lze požívat plody a užitky a s čím lze nakládat.

Všechny uvedené znaky vlastnického práva obchodní podíl splňuje: osoba, jíž obchodní podíl náleží, je zapisována do obchodního rejstříku, ze kterého její práva k příslušnému obchodnímu podílu, a tedy jeho „držba“, jednoznačně vyplývají. Dotyčný také vykonává práva s obchodním podílem spojená, požívá plody a užitky, které držení obchodního podílu generuje, a v neposlední řadě je oprávněný s obchodním podílem nakládat, například jej prodat či darovat.

Obchodní podíl může být i předmětem dědictví a může být dokonce použit jako zástava. Uvažovali jsme tedy, že připouští-li zákonodárce tyto dispozice s obchodním podílem, není důvod, aby nebyly možné i dispozice jiné, které s vlastnictvím také úzce souvisejí a zákon je nevylučuje. Jako právě zmíněná držba a s ní související vydržení.

Podpůrné argumenty v zákonech

Utvrzoval nás v tom i občanský zákoník, podle něhož mohou být předmětem držby nejen hmotné věci, ale též práva, která připouštějí trvalý nebo opětovný výkon. Nemůže být sporu o tom, že obchodní podíl, i když nejde o věc v pravém slova smyslu, je majetkovou hodnotou. Na základě jeho držby vykonává oprávněná osoba práva s touto hodnotou spojená.

To, že se právní režim držby a nakládání s obchodními podíly neliší od právního režimu držby a nakládání s hmotnými věcmi, vyplývá i z četných odkazů na právní úpravu vlastnictví či spoluvlastnictví v ustanoveních týkajících se obchodních podílů v obchodním zákoníku. Sám zákonodárce také připouštěl aplikaci ustanovení o vydržení nejen na věci, ale i na některá majetková práva, podle občanského zákoníku například na věcná břemena.

Závěr, že vydržení se vztahuje i na obchodní podíly, jsme považovali za rozumný i kvůli právní jistotě společníků společností s ručením omezeným. Podle našeho názoru bylo nezbytné, aby osoby, které nějakou dobu nakládají v dobré víře s obchodním podílem jako s vlastním, jednají jako společníci společnosti a vykonávají další práva s obchodním podílem spojená, byly chráněny shodně jako vlastníci a majitelé jiných majetkových hodnot.

První náznaky v rozhodnutí Nejvyššího soudu

O tom, že se naše úvahy ubírají správným směrem, nás přesvědčilo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze sklonku roku 2005. V něm se Nejvyšší soud zabýval možností sjednat k obchodnímu podílu předkupní právo. Vyslovil, že „protože obchodní zákoník předkupní právo k obchodnímu podílu neupravuje, uplatní se pro jeho zřízení a podmínky jeho trvání a výkonu analogicky právní úprava předkupního práva podle § 602 a násl. občanského zákoníku, když přímé použití této úpravy ve smyslu ustanovení § 1 odst. 2 obchodního zákoníku nepřipadá v úvahu proto, že platné právo nepovažuje obchodní podíl za věc v právním smyslu“.

Usoudili jsme, že jestliže Nejvyšší soud uznal ve vztahu k obchodním podílům analogickou aplikaci ustanovení § 602 občanského zákoníku, které se vztahuje výlučně na nakládání s „věcmi“, není důvod, aby nebylo na obchodní podíl aplikováno analogicky i ustanovení upravující vydržení, byť i to operuje pouze s výrazem „věc“.

Věc movitá či věc nemovitá  

 

Problém jsme nespatřovali ani v určení, zda je na obchodní podíl třeba hledět jako na věc movitou či věc nemovitou, a tedy zda se obchodní podíl vydrží po třech či deseti letech oprávněné držby. Inspiraci jsme nalezli v ustanovení obchodního zákoníku, které (byť ve vztahu k zástavnímu právu) stanovilo, že úprava obchodních podílů sdílí právní režim věcí movitých.

Podpůrně jsme argumentovali, že rovněž nakládání s akciemi, které také představují účast jejich majitele na společnosti a z této účasti plynoucí práva a povinnosti, se řídí podle zákona o cenných papírech ustanoveními o věcech movitých. Usuzovali jsme tedy, že obchodní podíl lze vydržet v době tří let.

Definitivní verdikt Nejvyššího soudu

Navzdory shora uvedenému zastávaly soudy nižších stupňů, včetně Vrchního soudu v Praze a Vrchního soudu v Olomouci, dlouho názor, že obchodní podíl vydržet nelze. Za pravdu nám dal až Nejvyšší soud v rozsudku z roku 2007, ve kterém vyslovil následující:

„Teorie je jednotná v tom, že účelem institutu vydržení je umožnit nabytí vlastnictví držiteli, který věc dlouhodobě ovládá v dobré víře, že je jejím vlastníkem a uvést do souladu dlouhodobý faktický stav se stavem právním (viz např. Spáčil, J. Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku. 2., doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 238). Z uvedeného plyne, že odmítnutí možnosti vydržet obchodní podíl by znamenalo neposkytnout osobám, které jsou v dobré víře, že se staly společníky společnosti s ručením omezeným, menší míru ochrany a také menší míru právní jistoty, než osobám, které jsou v dobré víře v tom, že jsou vlastníky akcií. Takový závěr není podle dovolacího soudu možný, neboť pro takové omezení ochrany není v obchodním ani občanském zákoníku žádný podklad. Proto dovolací soud uzavřel, že vydržení obchodního podílu je podle platné právní úpravy, za analogického použití úpravy vydržení věcí movitých, možné.“

Společníci s.r.o. i advokáti řešící pro své klienty otázky možného vydržení obchodního podílu tak mohou klidněji spát. Minimálně do účinnosti případné nové právní úpravy.

• Zpět na úvodní stránku