Věřitel, dlužník a třetí ve hře

Český právní řád připouští, aby dlužník uznal i promlčený dluh. Stane se tak v případě, prohlásí-li dlužník písemně, že svůj dluh (závazek), určený co do důvodu a výše, zaplatí. Ve vztazích řídících se občanským zákoníkem je třeba, aby ten, kdo promlčený dluh uznal, o promlčení svého dluhu věděl. V obchodněprávních vztazích není povědomí dlužníka o promlčení nutné.

S uznáním závazku je spojen ten účinek, že ve vztahu k pohledávce věřitele začne běžet nová promlčecí doba. V ní se věřitel může domáhat uspokojení své pohledávky, aniž by dlužník mohl promlčení svého závazku namítat.  

Zástavní právo versus pohledávka

Složitější situace nastává, promlčí-li se pohledávka věřitele, která je zajištěna zástavním právem, přičemž zástavu poskytl někdo, kdo stojí mimo hlavní závazkový vztah. Třeba v situaci, kdy pohledávka banky na vrácení peněžních prostředků poskytnutých dlužníkovi na základě úvěrové smlouvy bude zajištěna zástavním právem k nemovitosti ve vlastnictví jiné osoby než dlužníka. Vlastník nemovitosti nebude v takovém případě účasten hlavního závazkového vztahu, tj. úvěrové smlouvy uzavřené mezi bankou a dlužníkem.

Obecně platí, že zástavní právo zřízené zástavní smlouvou se nepromlčí dříve než pohledávka tímto zástavním právem zajištěná. Došlo-li však již k promlčení zajištěné pohledávky, nebrání nic tomu, aby se zástavní právo uplynutím zákonem stanovené promlčecí doby rovněž promlčelo, nevyužil-li věřitel možnosti práva na uspokojení své zajištěné pohledávky ze zástavy, tzn. nevyužil-li věřitel možnosti uspokojit svou pohledávku z prostředků získaných z prodeje zástavy (například výše uvedené nemovitosti) poskytnuté osobou odlišnou od dlužníka.

Jako pro jiné zajišťovací instituty, i pro zástavní právo je typická jeho akcesorická povaha. To znamená, že zástavní právo je spjato s existencí zajištěné pohledávky. Vyvstává tudíž otázka, zda v případě, kdy dlužník uzná hlavní závazek (promlčenou zajištěnou pohledávku věřitele), nastanou účinky tohoto uznání i ve vztahu k jeho zajištění, tj. ve vztahu k promlčenému zástavnímu právu.

Uvedeným problémem se zabýval Nejvyšší soud. Dospěl k závěru, že „skutečnost, že osobní dlužník uzná vůči svému věřiteli co do důvodu a výše již promlčenou zajištěnou pohledávku, nemá bez dalšího za následek uznání promlčeného zástavního práva, které pohledávku zajišťuje“. Potvrdil tak závěr odvolacího soudu, který uvedl, že při promlčení zajištěné pohledávky i zástavního práva nevede následné uznání zajištěné (a promlčené) pohledávky k „oživení“ promlčeného zástavního práva.

Zástavní právo neoživne

Nejvyšší soud tím zásadně odmítl námitky dovolatele, který považoval zástavní právo za nepromlčitelné, a dále nesprávně vykládal princip akcesority zástavního práva tak, že účinky uznání zajištěného závazku vztáhl i na promlčené zástavní právo, které dle názoru dovolatele „oživlo“ společně s uznaným závazkem.

Podle konstantního rozhodování Nejvyššího soudu se zástavní právo jako právo majetkové promlčuje v tříleté promlčecí době, neboť na rozdíl od vlastnického práva není zástavní právo z promlčení vyloučeno. Promlčené zástavní právo však nezaniká a zajištění pohledávky trvá i nadále. Jeho vymahatelnost je však oslabena pro případ, že zástavce vznese námitku promlčení. Pokud jde o druhou z uplatněných námitek, pak z právní úpravy uznání závazku obsažené v obchodním zákoníku nevyplývá, že by uznání závazku mělo účinky i vůči jiné osobě, stojící mimo hlavní závazek, tj. například vůči zástavci.

Uznání hlavního závazku tudíž nemá žádné účinky, pokud jde o promlčené zástavní právo, jímž je uznaný závazek zajištěn. Na tomto nic nemění ani zmíněný princip akcesority. Věřitelům tedy nelze než doporučit, aby dbali svých práv a včas uplatňovali na dlužnících své pohledávky, neboť vymáhání uznaných pohledávek, byť zajištěných zástavním právem, může být s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu výrazně ztíženo.

• Zpět na úvodní stránku