Ručení za nezaplacenou daň ve světle nedávné judikatury

November 27, 2017  |  Jan Černohouz

Institut ručení za nezaplacenou DPH je v poslední době poměrně často diskutovaným tématem, především v souvislosti s kauzami jako FAU, VEMEX či KOVÁŘ plus. Všechny tyto kauzy mají společného jmenovatele v tom, že správce daně tyto společnosti vyzval, aby jako ručitelé uhradily daň neodvedenou jejich dodavatelem. Nejnovější judikatura však může dát do rukou daňových subjektů v boji proti rozhodnutí o ručení za nezaplacenou DPH novou zbraň.

Zákon o DPH již od dubna 2011 uvádí výčet skutečností, které zakládají povinnost ručení odběratele za daň neodvedenou jejich dodavatelem. Původně se ručení vztahovalo především na situace, kdy odběratel věděl nebo vědět měl a mohl, že daň z přijatého plnění nebude ze strany dodavatele úmyslně zaplacena. To odpovídalo účelu institutu ručení, kterým bylo především předcházet řetězovým daňovým podvodům. Pokud by se plátce úmyslně zapojil do řetězového podvodu na DPH, kdy jeho dodavatel jako člen řetězce úmyslně neodvedl DPH, měl by být povinen daň za takového dodavatele odvést.

Postupem času však do zákona přibývaly další situace, kdy se odběratel může dostat do pozice ručitele. Jde například o situace, kdy je zdanitelné plnění přijato od tzv. nespolehlivého plátce, kdy je úplata za zdanitelné plnění zcela nebo zčásti poskytnuta odběratelem bezhotovostně na účet, který není správcem daně zveřejněn v registru plátců, kdy je tato úplata poskytnuta tzv. virtuální měnou nebo kdy je poskytnuta na bankovní účet vedený poskytovatelem platebních služeb mimo tuzemsko.

Právě k posledně uvedené situaci se vyjádřil Krajský soud v Ostravě v kauze KOVÁŘ plus s.r.o., ve které byla tato společnost správcem daně vyzvána jako ručitel k úhradě daně z plnění poskytnutého jí jejím dodavatelem, který daň neodvedl. Společnost se proti rozhodnutí správce daně bránila nejprve odvoláním a následně správní žalobou. Soud v tomto případu došel k závěru, že ustanovení zákona o DPH požadující po odběrateli ručení za DPH neodvedenou dodavatelem z titulu úhrady zdanitelného plnění na účet vedený v zahraničí, je v rozporu s evropským právem.

Žalobce argumentuje především tím, že tuzemská právní úprava ručení ignoruje princip odpovědnosti za zavinění a stanovuje odpovědnost za následek bez zavinění, což je v rozporu s ústavními principy a smyslem ručení. Žalobce dále uvádí, že jestliže zákonodárce stanoví ručení bez aktivní účasti a dobrovolnosti ručitele, pak musí vycházet z principu možné odpovědnosti, a tedy i zavinění zákonného ručitele. Z pouhé úhrady zdanitelného plnění na účet v zahraničí, však zavinění konstruovat nelze, neboť o zavinění lze hovořit až v okamžiku neodvedení daně a nikoli již v okamžiku úhrady plnění. Zavinění se tedy musí vztahovat k vědomí, že zákonný plátce daně nezaplatí.

Žalovaný naproti tomu argumentoval tím, že úhrada na bankovní účet mimo tuzemskou je ve zvýšené míře spojena s rizikem daňových podvodů. V zákoně explicitně vymezená situace pro ručení tak podle žalobce naopak zvyšuje právní jistotu plátců daně, kteří tak nebudou odkázáni pouze na prokazování toho, že o daňovém podvodu nevěděli a vědět nemohli. K zavinění se žalovaný nevyjádřil.

Krajský soud se ztotožnil s názorem žalobce, že odvolací orgán si princip zavinění vykládá nesprávně, když za ně považuje samotnou platbu na účet mimo tuzemsko. To je v rozporu také s dřívějšími rozhodnutími Soudního dvora EU, která považují vnitrostátní opatření převádějící odpovědnost za úhradu daně na jinou osobu bez zavinění, za opatření odporující principům právní jistoty a proporcionality. Plátce daně se nemůže z ručení vyvinit tím, že předloží důkazy o tom, že s jednáním dodavatele – daňové dlužníka nemá nic společného a sám byl v dobré víře, a tedy že nebyl účasten na podvodném jednání. Předmětné ustanovení tedy není založeno na principu zavinění a je tak v rozporu s judikaturou Soudního dvora EU.

Na základě uvedené argumentace zrušil Krajský soud rozhodnutí o odvolání proti výzvě k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem. Ačkoli odvolací finanční ředitelství následně podalo kasační stížnost, o níž doposud nebylo rozhodnuto, domníváme se, že uvedený rozsudek by mohl být ze strany daňových subjektů využit v případech, kdy jsou jako ručitelé vyzváni k úhradě daňových nedoplatků, a to nejen v situaci úhrady přijatého plnění na zahraniční účet. Obdobnou argumentaci zaviněním vyzvaného ručitele, lze totiž využít i v ostatních případech vymezených zákonem, kterými jsou například situace, kdy je úplata poskytnuta bezhotovostně na jiný účet, než je účet zveřejnění v registru plátců či je provedena prostřednictvím virtuálních měn.

Autor: Jan Černohouz, counsel Kocián Šolc Balaštík; Ema Conevová, daňová asistentka Kocián Šolc Balaštík

Newsletters

×