Malá revoluce v DPH?

Předmětem sporu, který krajský soud (KS) rozhodoval, byla situace, kdy plátce daně vykázal za zdaňovací období říjen 2015 nadměrný odpočet na dani z přidané hodnoty. Následně jej správce daně (Finanční úřad pro Středočeský kraj) vyzval k odstranění pochybností týkajících se části přijatých zdanitelných plnění, u kterých plátce uplatňuje nárok na odpočet daně. Vzhledem k tomu, že se prověřování ze strany správce daně protahovalo, vyzval jej plátce k vyměření alespoň části nadměrného odpočtu, ohledně které nemá správce daně žádné pochybnosti. To správce daně odmítl a v zápětí zahájil u plátce daňovou kontrolu v rozsahu dříve zpochybněných přijatých plnění. Plátce se bránil podáním podnětu na ochranu před nečinností, který byl Odvolacím finančním ředitelstvím odložen. Z tohoto důvodu podal plátce daně správní žalobu na ochranu proti nečinnosti správce daně, ve které se domáhal vydání rozsudku, kterým by soud správci daně uložil rozhodnout o stanovení daně za předmětné období, a to vyjma daně a odpočtů daně z uskutečněných a přijatých plnění, která v té době byla předmětem probíhající daňové kontroly.

Plátce daně argumentoval v žalobě především judikaturou Soudního dvora EU (SDEU), ze které vyplývá, že vrácení daně musí být v souladu s příslušnými ustanoveními Směrnice o DPH a principy neutrality a proporcionality systému DPH uskutečněno v přiměřené lhůtě a zvolený způsob vrácení nesmí v žádném případě obnášet pro osobu povinnou k dani jakékoli finanční riziko. Daňová kontrola sice může prodloužit lhůtu pro vrácení daně, nicméně toto prodloužení nesmí překračovat meze toho, co je nezbytné pro její řádné provedení. Z rozhodnutí SDEU také vyplývá, že obecně legitimní zájem státu na řádném výběru daní nelze absolutně nadřadit oprávněným zájmů daňových subjektů. Správce daně v posuzovaném případu však podle plátce postupoval v rozporu s těmito závěry SDEU, neboť nevyplacení alespoň části nesporného nadměrného odpočtu představuje nepřiměřený zásah do práva plátce daně na užívání svého majetku. Tento stav navíc nemůže přispět k ochraně fiskálních zájmů států ani napomoci dosažení cíle správy daní. Plátce dále poukázal na to, že podle jeho názoru nevylučují tuzemské právní předpisy možnost pouze částečného vyměření daně. Správce daně naopak ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že daňový řád nezná institut částečného nebo prozatímního vyměření daně, a že případným vydáním platebního výměru by bylo ukončeno vyměřovací řízení a správce daně by již nemohl vést řízení o sporné části DPH. K námitce nečinnosti správce daně uvedl, že s ní nesouhlasí, neboť provedl dožádání na prověření obchodních partnerů plátce v Polsku a v okamžiku podání žaloby neobdržel odpověď.

KS se ve svém rozsudku ztotožnil se závěry plátce daně. Přiklonil se tak k tomu, že nemožnost vrácení části nesporného nároku na odpočet DPH, kterou argumentuje správce daně, by byla v rozporu s principy neutrality a proporcionality systému DPH. Správce daně tak podle něj svým dosavadním postupem v posuzovaném případě tyto principy porušil, když s odkazem na tuzemskou právní úpravu odmítl vystavit částečný platební výměr a vyplatit nadměrný odpočet DPH u těch plnění, která nebyla předmětem daňové kontroly. Podle KS však zákaz vystavení částečného platebního výměru z tuzemské právní úpravy nevyplývá a vzhledem k tomu, že nadměrný odpočet je podle jeho názoru dělitelný předmět, jeho částečné vyplacení musí být možné. Zároveň KS uvedl, že uvedené závěry nemůže změnit ani kompenzace za pozdržení nadměrného odpočtu v podobě úroků, která slouží pouze jako reparace nároků, pokud se ukáže, že odpočet byl uplatněn oprávněně. K dodržení zásady neutrality systému DPH však tato kompenzace nepostačuje. Tento úrok totiž není s to zamezit průběžným negativním hospodářským dopadům na daňové subjekty při dlouhodobějším zadržení odpočtu. Tyto negativní důsledky jsou podle KS v příkrém rozporu se zásadou neutrality systému DPH, které nemá daňové subjekty v zásadě nijak zatěžovat a ovlivňovat v hospodářské činnosti.

KS tedy uzavírá, že správce daně je povinen ve vztahu nesporné části nadměrného odpočtu vydat platební výměr. Z něj musí být jednoznačně patrné, že je jím rozhodováno pouze o části předmětu řízení, a jaké konkrétní části řízení, resp. jakých zdanitelných plnění se týká. Tuto povinnost má správce daně zejména tehdy, pokud o vydání částečného platebního výměru plátce daně sám výslovně požádá, a to bezodkladně poté, co dojde k shromáždění podkladů potřebných pro rozhodnutí.

Ačkoli se zdají závěry KS překvapivě pozitivní, je třeba pamatovat také na to, že vydání částečného platebního výměru by mohlo v některých případech mít také negativní dopady na plátce daně. Jednalo by se především o případy, kdy by plátce vykázal v daňovém přiznání nadměrný odpočet, ale správce daně by z důvodu zpochybnění části vykázaných zdanitelných plnění na vstupu vydal částečný platební výměr, ze kterého by plátci vyplynula daňová povinnost. Doufejme tedy, že se vydávání částečných platebních výměrů bude dít výhradně na žádost plátců daně a nebude zneužíváno správci daně.

Závěrem uvádíme, že proti rozsudku KS podal správce daně kasační stížnost, o které bude Nejvyšší správní soud (NSS) rozhodovat v následujících měsících. NSS tak může závěry KS zcela odmítnout nebo je případně korigovat.

• Back to homepage