Kdo může být dle SDEU žalován o náhradu škody z porušení soutěžního práva

10. červen 2019  | 

V českých médiích se v prosinci minulého roku objevila zpráva o úspěchu žaloby na náhradu škody, která byla způsobena porušením pravidel hospodářské soutěže. Konkrétně byla dle soudu způsobena škoda společnosti ASIANA tím, že ji společnost Student Agency jakožto dominantní soutěžitel na trhu autobusové dopravy na trase Praha-Brno nedovoleně vytlačila z trhu prostřednictvím nepřiměřeně nízkých cen. Tyto ceny po vytlačení svého konkurenta následně zvýšila zpět a tím mj. na úkor spotřebitelů ochuzených o benefity hospodářské soutěže kompenzovala předchozí predatorní cenovou strategii. Společnosti ASIANA, která nebyla schopna této zakázané praktice čelit, vznikla vzhledem v důsledku výše uvedeného škoda způsobená protisoutěžním jednáním jejího konkurenta.

Případ jako je tento jasně ilustruje zvyšující se míru soukromoprávního vymáhání soutěžního práva, a to i v České republice. Toto právní odvětví, jehož rozvoj je historicky spjat s USA, se v posledních letech výrazně prosazuje i v evropské právní kultuře. Soudy však mnohdy řeší právní otázky související s rozdílnými přístupy mezi veřejnoprávním přístupem („tradičního“) práva hospodářské soutěže a od nich odlišnými koncepty práva soukromého. Právě takovouto problematiku řešil v nedávné době Soudní dvůr Evropské Unie („SDEU“). Jednalo se o otázku, kdo je pasivně věcně legitimován (kdo dle práva odpovídá, resp. má vůči žalobci povinnost) v žalobách na náhradu škody z důvodu porušení čl. 101 Smlouvy o fungování Evropské Unie („SFEU“), který stanoví zákaz protisoutěžních dohod (často označovaných jako kartelových). Text tohoto článku nejdříve nastiňuje odlišné přístupy práva obchodních korporací a soutěžního práva a následně krátce rozebírá zmíněný rozsudek SDEU.

K autonomii obchodních korporací

Jedním z výchozích bodů práva obchodních korporací je oddělenost a samostatnost právnických osob od jejich společníků. Právnické osoby jsou samy právními subjekty nezávisle na svých společnících a mají právní způsobilost být nositeli práv a povinností. Jako samostatný subjekt práva společnosti vlastní majetek a odpovídají za své dluhy (tzv. majetková samostatnost). V závislosti na tom, zda se jedná o společnosti osobní (v českém právu veřejná obchodní společnost a komanditní společnost), či kapitálové (společnost s ručením omezeným, akciová společnost) ručí společníci dané společnosti do určité míry za její dluhy. Je třeba zdůraznit, že institut ručení má sekundární a akcesorickou povahu. To znamená, že ručení předpokládá platný dluh dlužníka (společně s dluhem zaniká) a po ručiteli je možné požadovat splnění dluhu až pokud primární dlužník (v intencích korporačního práva společnost) nesplnil v přiměřené době svůj dluh, ač jej k tomu věřitel vyzval (český občanský zákoník stanoví pro výzvu písemnou formu).

Výše uvedené je v podnikatelské praxi využíváno při etablování korporačních struktur (skupin) za účelem snižování míry podnikatelského rizika. Možnost zneužití takovýchto modelů podnikatelských seskupení je českým právem limitována prostřednictvím pravidel o vlivné osobě, která má za určitých podmínek povinnost nahradit újmu obchodní korporaci jejíž chování významným způsobem ovlivnila a toto ovlivnění k újmě vedlo. Navíc pokud ovlivněná osoba není schopna v důsledku ovlivnění splnit věřitelům své dluhy, vlivná osoba těmto věřitelům ze zákona ručí za jejich splnění (a to zcela, anebo i z části). Na druhou stranu je možný efekt přílišné opatrnosti podnikatelů a podnikatelských seskupení vyvažován pomocí úpravy koncernového práva, což činí i český právní řád.

Obecně lze shrnout, že soukromé právo se k prolomení majetkové samostatnosti korporací (občas nazývané jako propíchnutí korporačního závoje) staví značně obezřetně a uvažuje nad ním pouze ve výjimečných případech.

K pojmu „podnik“ a odpovědnosti subjektů dle soutěžního práva

Právo hospodářské soutěže vnímá adresáty jím stanovovaných právních norem odlišně v porovnání s přístupem soukromoprávním, který je založen na základě konceptu právní osobnosti. Podnikem (české právo užívá odlišně od práva EU pojem soutěžitel, obsahově je však význam totožný) je chápána každá jednotka (entita) vykonávající hospodářskou činnost bez ohledu na její právní formu či způsob financování.[1] Výklad toho, co vše lze subsumovat pod pojem podnik, je založen zejména na bohaté judikatorní interpretaci soudy (vůdčí roli má zejména SDEU). Ač tím může být do určité míry oslabována právní jistota adresátů, jedná se o nutný předpoklad, jelikož právo hospodářské soutěže musí reagovat na kontinuální dynamický rozvoj tržní reality. Pojem podnik je tak tradičně definován dvěma charakteristikami: (i) jedná se o samostatnou jednotku (entitu); (ii) a ta vykonává hospodářskou činnost, kterou se tradičně rozumí nabízení zboží nebo služeb na daném trhu.

Pojem entita přitom není vázán na právní subjektivitu. Jako jeden podnik chápeme například holdingovou společnost a pod ní spadající dceřiné společnosti (v praxi nijak neobvyklý příklad), ale může jím být i určitým způsobem kooperující skupina entit, které samy o sobě právní osobnost nemají. Pro korporační seskupení (dceřiné a holdingové společnosti) má značný význam prvek kontroly (rozhodujícího vlivu) – pokud je přítomen, bude se zásadně jednat o jediný podnik.

Pro řízení před úřadem dohledu, jakož i uložení právní pokuty je však třeba identifikovat jeden právní subjekt (tedy osobu nadanou právní osobností). To může motivovat podniky, které očekávají uložení pokuty, k různým formám reorganizace uskutečněné ve snaze minimalizovat negativní ekonomický dopad a oddělit od sebe toxickou společnost, které se dopustila soutěžního deliktu. V důsledku toho může nastat situace, v níž entita, která se protiprávního jednání dopustila, přestane právně nebo hospodářsky existovat (nevykonává nadále hospodářskou činnost). Pro zabránění nastíněné strategie, jak se vyhnout sankcím, vytvořilo právo hospodářské soutěže koncept hospodářské kontinuity. Dle něj může být v určitých případech sankcionován i právní nástupce porušitele[2] (v případě, že nástupce převzal ekonomickou podstatu a původní porušitel není schopen uloženou pokutu uhradit, či pokud existují strukturální vazby mezi porušitelem a právním nástupcem).

Tradiční veřejnoprávní větev práva hospodářské soutěže tak nereflektuje korporační východiska. Namísto toho vychází ze zásady funkčního ukládání pokut za účelem co nejvyššího možného odrazení od zakázaného jednání.

Řešení SDEU

V rozsudku z března letošního roku se SDEU zabýval otázkou, jakým způsobem je třeba posuzovat pasivní věcnou legitimaci žaloby na náhradu škody plynoucí z porušení soutěžního práva.

Skutkový stav byl následující: V období mezi roky 1994 a 2002 existoval ve Finsku kartel mezi výrobci cementu, který měl rovněž dopad na obchod mezi členskými státy EU. Finský soutěžní úřad v roce 2004 udělil pokutu mj. i některým mateřským společnostem na základě zásady hospodářské kontinuity, což v roce 2009 potvrdil i finský Nejvyšší správní soud. V návaznosti na to podal jeden z poškozených (město Vantaa) tzv. follow-on žalobu, v níž mezi žalované řadil rovněž mateřské společnosti. Lze shrnout, že mateřské společnosti v průběhu času před rokem 2004 nabyly (přímo či nepřímo) podíly (akcie) přímých účastníků kartelu (dceřiných společností) a tyto následně integrovaly do svých podnikatelských skupin. Přímí účastníci kartelu následně zanikli v důsledku likvidace anebo fúze.

Řízení o follow-on žalobě dospělo až k finskému Nejvyššímu soudu. Ten položil SDEU předběžnou otázku, zda se pro určení subjektů, které jsou povinny k náhradě škody, aplikuje přímo čl. 101 SFEU, anebo je třeba takovéto subjekty určit na základě vnitrostátního práva. A dále, zda je třeba určit odpovědný subjekt na základě soutěžního pojmu podniku, anebo zda je možné vycházet z národního práva založeného na korporační samostatnosti.

SDEU dovodil, že určení subjektu, který je povinen nahradit škodu způsobenou porušením čl. 101 SFEU je přímo upravena unijním právem. Ten přitom „musí být vykládán v tom smyslu, že v situaci, v níž všechny akcie společností, které se účastnily kartelové dohody zakázané tímto článkem, nabyly jiné společnosti, které zrušily prvně uvedené a pokračovaly v jejich obchodních činnostech, mohou být nabývající společnosti považovány za odpovědné za škodu způsobenou touto kartelovou dohodou. SDEU se tedy přiklonil k určení pasivní věcné legitimace na základě soutěžněprávního chápání podniku.

Důsledky

Jednoznačným důsledkem výše shrnutého rozhodnutí SDEU je možnost poškozených úspěšně se domáhat náhrady škody i proti právním nástupcům porušitelů. Ti se tak do budoucna nebudou moci vyhnout prostřednictvím reorganizace ani soukromoprávní odpovědnosti. Je přitom třeba dodat, že tyto závěry se uplatní pouze v případech, kdy došlo k porušení čl. 101 SFEU (tedy v případech, kdy byl ovlivněn obchod mezi členskými státy).

Zda se shora nastíněný výklad pasivní věcné legitimace u žalob na náhradu škody plynoucí z porušení hospodářské soutěže prosadí i pro případy porušení národních pravidel hospodářské soutěže, bude záležet na recepci závěru SDEU vnitrostátními soudy. Obecně lze přitom říci, že národní orgány dohledu i soudy následují evropské soutěžní právo. Případná dvojkolejnost by přitom ztěžovala orientaci v soukromoprávním vymáhání soutěžního práva, které je samo o sobě značně komplexní disciplínou a je otázkou, zda by tím nebylo ohroženo dodržení principu efektivity.

Autor: David Línek, koncipient Kocián Šolc Balaštík, advokátní kancelář, s.r.o.

[1] Srov. rozsudek ESD C-41/90, Höfner & Elser v. Macrotron Gmb [1991] ECR I-1979

[2] Myšleno ve funkčně ekonomickém smyslu, nikoli formálně právním.

Naše newslettery

×