I nepatrné porušení pracovních povinností může vést k výpovědi

9. říjen 2017  |  Viktor Zelinka

Jedním z případů, kdy zaměstnavatel může se svým zaměstnancem jednostranně rozvázat pracovní poměr, je dle Zákoníku práce porušení pracovních povinností zaměstnancem. Nejvyšší soud v nedávném svém rozhodnutí opět jasně deklaroval, že každé, byť nepatrné, porušování pracovních povinností může být nakonec důvodem k výpovědi

Z hlediska intenzity Zákoník práce rozeznává tři způsoby porušování pracovních povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, respektive chcete-li (slovy dřívější právní úpravy) porušování pracovní kázně. A to zvlášť hrubý, závažný a méně závažný způsob. V prvém případě může ve výjimečných případech zaměstnavatel přistoupit k okamžitému zrušení pracovního poměru, jinak mu (ve všech třech případech) svědčí výpovědní důvod dle § 52 písm. g) Zákoníku práce. Není zřejmě potřeba připomínat, že soudy ve sporech o neplatnost okamžitého zrušení či výpovědi pracovního poměru z důvodu porušení pracovních povinností nejsou jakkoliv vázáni názorem zaměstnavatele na stupeň závažnosti porušení pracovní kázně. Nebývá proto neobvyklé, že soud po posouzení konkrétního případu ve všech souvislostech dospěje ke zcela odlišným závěrům. Zřejmě proto není třeba zdůrazňovat, že zjištění skutečné míry intenzity soudem účastníky sporu, ale i odbornou veřejnost nezřídka překvapí. Na okraj namátkou zmiňme případy, kdy například dostatečným důvodem k okamžitému vyhazovu se stala krádež odpadu ze závodní jídelny či nesouhlas kuchaře s jídelním lístkem sestaveným vedením restaurace; na druhou stranu připomeňme případ, kdy ani sedmidenní neomluvená nepřítomnost zaměstnance v práci dle soudu nezavdala zvlášť hrubému porušení jeho pracovních povinností.

Nejvyšší soud se koncem dubna tohoto roku opakovaně zamýšlel nad otázkou, zda každé, byť minimální porušení pracovních povinností zaměstnancem může mít za následek jednostranné ukončení jeho pracovního poměru či zda musí, jak předepisuje Zákoník práce, hladina porušení dosahovat (alespoň) méně závažné úrovně. V projednávaném sporu o neplatnost výpovědi pro soustavné méně závažné porušování pracovních povinností totiž zaměstnanec tvrdil, že vytýkané prohřešky, které v podstatě spočívaly v dodání měsíčních přehledů a zpracování interních podkladů s mírným prodlením v řádech několika málo hodin či dnů neměly pro zaměstnavatele žádné negativní následky. Jedno ze zpoždění navíc mělo mít příčinu v technické závadě jím používaného služebního vozidla. V řízení také mimo jiné zaznělo, že zaměstnanec byl jinak velmi dobře hodnocen, neměl žádné jiné pracovní problémy, ba byl ve sledovaném období výslovně nadřízenými oceněn za přínos své práce pro zaměstnavatele. Jelikož ani vznik škody či jiné nepříznivé následky pochybení zaměstnance zaměstnavatel ve výpovědi či ve sporu netvrdil, nižší soudy dospěly k závěru, že jednání pracovníka vytýkaná mu ve výpovědi není možné hodnotit ani jako méně závažné porušování povinností, neboť jimi nezpůsobil zaměstnavateli škodu, ani neztížil jeho činnost, a podmínky ustanovení § 52 písm. g) Zákoníku práce proto nebyly splněny.

Soudci Nejvyššího soudu nicméně oprášili své dřívější rozhodnutí z roku 2001, podle něhož z textu Zákoníku práce plynou pouze tři, v úvodu tohoto článku jmenované, kategorie porušení pracovních povinností. Neexistuje tudíž žádná čtvrtá, nižší podmnožina porušení pracovní kázně, a proto nejnižší myslitelná intenzita je rovna méně závažnému porušení. Jinými slovy, každé, byť drobné porušení pracovních povinností je méně závažné ve smyslu zákona, a může být proto důvodem k ukončení pracovního poměru, pokud se bude jednat o soustavné jejich porušování. Připomeňme, že o soustavné méně závažné porušování pracovní povinnosti se přitom jedná tehdy, dopustil-li se zaměstnanec nejméně tří porušení pracovních povinností, která nedosahují intenzity zvlášť hrubého nebo závažného porušení pracovních povinností, mezi nimiž je přiměřená časová souvislost.

Výše uvedené rozhodnutí je nepochybně potřeba vnímat pozitivně, už jen proto, že se Nejvyšší soud výslovně přihlásil k předchozímu svému výkladu zákonného textu. Což, po pravdě, bohužel nebývá vždy pravidlem, a nelze proto v žádném případě vyloučit, že se výše nastíněná judikatura nemůže po čase či vzhledem ke konkrétnímu skutkovému pozadí vyvíjet jiným směrem. Mějte proto prosím toto závěrečné doporučení na paměti vždy, pokud budete zvažovat „potrestat“ výpovědí i marginální opakovaná pochybení svých zaměstnanců.

Naše newslettery

×