X Lege je publikační platformaDvě poznámky k nové úpravě reklamací v obchodě
Právní úprava reklamací spotřebního zboží spotřebitelem v novém občanském zákoníku vzbudila svou nejasností značné diskuse. Bylo by možno očekávat, že taková každodenní a relativně prostá záležitost by měla být upravena srozumitelně, přesto však bohužel text zákona ponechal hned několik zásadních otázek otevřených a v odborné veřejnosti sporných. Dvěma z nich se budeme v tomto článku věnovat.
V tomto článku ponecháváme stranou hlavní předmět sporu, k němuž se vyjádřila již celá řada právníků, a to otázku, zda spotřebitelé mají od Nového roku zákonnou záruku za jakost spotřebního zboží (nebo alespoň práva takové zákonné záruce fakticky odpovídající, byť bez použití pojmu zákonná záruka), či nikoli.
Jednota publikovaných názorů není ani v otázce, jak běží reklamační lhůta v případě dodání nové věci po reklamaci vadné věci (v terminologii starého občanského zákoníku při výměně věci). U věcí zakoupených do konce roku 2013 platí výslovné ustanovení starého občanského zákoníku, podle něhož od výměny běží nová dvouletá záruční doba. Takové ustanovení v novém občanském zákoníku chybí. Lze nalézt publikované názory, že i nový občanský zákoník je nutno vykládat tak, že při dodání nové věci (tj. při výměně) se běh reklamační lhůty přerušuje a běží nová reklamační lhůta od převzetí nově dodaného zboží. S takovým rozšiřujícím názorem však nesouhlasím. Absence výslovného ustanovení v novém občanském zákoníku podle mého názoru vede k závěru, že reklamační lhůta neběží znovu od dodání „náhradní“ nové věci.
Novou reklamační lhůtu po výměně zboží neposkytuje ani evropská směrnice o záruce při prodeji spotřebního zboží, která se promítá do příslušné české právní úpravy.
Podstatná, či nepodstatná vada? Záleží na tom vůbec?
Druhá poznámka se týká otázky, zda u prodeje v obchodě má místo rozlišování nároků spotřebitele podle závažnosti vady na podstatné a nepodstatné. Nejasný text nového občanského zákoníku dává argumenty pro oba závěry, jak kladný, tak záporný. Osobně se domnívám, že z pohledu praktického účelu a smyslu této právní úpravy není správné řešit navíc i podstatnost vady zboží. Nečiní tak ostatně ani příslušná evropská směrnice, která způsobila v době před vstupem do Evropské unie zavedení dvouleté záruky do českého práva. Po zkušenostech s implementací evropských pravidel do českých zákonů nás však nemůže překvapit, že celkem rozumná a přehledná úprava ve směrnici se v podání českého zákona náhle objevuje ve zmatené, zkreslené a – při určitém výkladu - absurdně nadsazené podobě.
Nechci opakovat argumenty pro to či ono čtení zákona, protože text nového občanského zákoníku zkrátka není v oblasti reklamací zboží v obchodě konzistentní a jeho logika není jasná. Rád bych jen poukázal na praktické důsledky a smysl těchto pravidel. Při použití výkladu, že máme řešit podstatnost vady i při prodeji zboží v obchodě, stavíme prodavače před úkol posuzovat se zákazníkem při vyřizování reklamace, zda vada zboží byla, či nebyla podstatná. Jasné vodítko, kterým by se mohl řídit, při tom neexistuje.
Domnívám se, že veřejnost zcela legitimně očekává, že právní úprava reklamací zboží v obchodě bude jasná i bez konzultace všech kateder civilního práva a bude předvídatelná jak pro spotřebitele, tak i pro obchodníky a koneckonců i pro Českou obchodní inspekci. Těžko přitom najít v občanském zákoníku jinou pasáž, která se dotýká tolika běžných a banálních transakcí každý den.
Z hlediska nároků spotřebitele z vady by rozšiřující výklad práv spotřebitele patrně dával (navíc proti opačnému výkladu a navíc oproti právnímu stavu do konce roku 2013) spotřebiteli právo odstoupit od smlouvy v případě podstatné vady dokonce i tehdy, když prodávající bude schopen a ochoten spotřebiteli věc bezodkladně vyměnit za novou či vadu opravit.
Takové právo spotřebitele by bylo v mezinárodním srovnání značnou výjimkou. V souladu se směrnicí se domnívám, že pro spotřebitele je postačující a fér, pokud v případě vady zboží má právo na bezodkladné odstranění vady, ať už opravou nebo výměnou za nové zboží. Prodej v maloobchodě je typický tím, že na regálu stojí řada stejných sériově vyráběných výrobků, které jsou plně zaměnitelné; pokud tedy se ukáže, že jeden kus je vadný, nechť je zákazníkovi vyměněn či opraven, ale není nutno z tohoto důvodu měnit obchodníky na bezplatné půjčovny a vykladače obecných právních pojmů.
Jiná situace je samozřejmě v případě opakující se vady nebo věci s větším počtem vad, u nichž má spotřebitel i nadále veškerá práva, tj. včetně práva od smlouvy odstoupit. Stejně tak v případě, kdy obchodník vadu není schopen nebo ochoten odstranit (opravou nebo dodáním nové věci). Tyto principy se ani v nové právní úpravě nemění.