Likvidátor nesmí likvidovanou společnost vystavit zbytečnému soudnímu sporu

Městský soud v Praze v roce 2007 odvolal likvidátora společnosti s ručením omezeným v likvidaci, s tím, že hrubě porušil povinnosti podle obchodního zákoníku. Měl se provinit tím, že po přihlášení pohledávek navrhovatelů vůči likvidované společnosti a jejich upozornění na účet společnosti u banky neučinil žádné kroky k zajištění tohoto majetku.

Kdy je pohledávka zjevně důvodná

Odvolací soud dospěl k opačnému závěru. Podle jeho názoru měl likvidátor právo nezahrnout do likvidace přihlášenou pohledávku, jestliže měl pochybnosti o její existenci. V takovém případě je na věřiteli, aby svoji pohledávku za společností uplatnil u soudu. Věřitelé tedy měli své pohledávky uplatnit dle příslušných článků předložených smluv podle anglického práva u soudu ve Velké Británii.

Podle odvolacího soudu likvidátor neporušil své povinnosti ani tím, že u banky nezjišťoval majitele zmíněného účtu. Jestliže s použitím jiných informačních zdrojů (předchozí výkon jednatelské funkce, účetnictví společnosti atd.) dospěl k závěru, že majitelem účtu není likvidovaná společnost, neměl povinnost bance dotaz položit. Samozřejmě při vědomí eventuální odpovědnosti za případnou škodu způsobenou společnosti a věřitelům. Odvolací soud měl za to, že závěr likvidátora o majiteli uvedeného účtu byl správný. Kdyby nebyl a likvidátor odmítl uznat – s přihlédnutím ke všem okolnostem – zjevně důvodnou pohledávku věřitele, a vystavil tím společnost případnému soudnímu sporu o její vymožení, porušil by zákonem stanovenou povinnost jednat s péčí řádného hospodáře.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali věřitelé dovolání k Nejvyššímu soudu. Ten rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Konstatoval totiž, že pokud likvidátor odmítne uznat a uhradit zjevně důvodnou pohledávku věřitele, a vystaví tím společnost případnému soudnímu sporu o její vymožení, nejedná s péčí řádného hospodáře. Uvedené rozhodnutí rozvíjí dosud poměrně chudou judikaturu vztahující se k povinnosti péče řádného hospodáře. Přináší ale také několik otázek.

Za prvé může být sporné, kdy je pohledávka „zjevně důvodná“. Likvidátor se může stát orgánem společnosti v souvislosti s jejím zrušením, aniž by s ní měl do té doby cokoliv společného. Může pro něj být vcelku náročné rozeznat, která pohledávka je zjevně důvodná a která nikoliv (například v případě pohledávek z deliktů).

Péče řádného hospodáře versus pravidlo podnikatelského úsudku

Navíc je otázkou, zda „zjevná důvodnost“ pohledávky je objektivní kategorií. Likvidátor totiž může být subjektivně přesvědčen, že uplatněná pohledávka není důvodná z nejrůznějších příčin – neexistuje, je promlčená, zanikla v důsledku započtení, smlouva, na jejímž základě měla vzniknout, je neplatná, za společnost jednala osoba bez potřebného jednatelského oprávnění, uplatnění pohledávky je v rozporu s dobrými mravy nebo zásadami poctivého obchodního styku apod. Otázka, zda byla určitá pohledávka uplatněna důvodně, tak může vyplynout teprve v průběhu soudního řízení, respektive z rozhodnutí soudu. Likvidátor by proto neměl být trestán odpovědností v situaci, kdy byl subjektivně přesvědčen, že pohledávka nebyla uplatněna důvodně. Přestože soud dospěl k závěru, že byla zjevně důvodná, měl by likvidátor být pod ochranou pravidla podnikatelského úsudku.

Není také zřejmé, zda lze výše uvedený závěr aplikovat na jednání člena představenstva, popřípadě jednatele kapitálové obchodní společnosti. Zákon přímo stanoví povinnost likvidátora činit pouze úkony směřující k likvidaci společnosti, tedy zejména „plnit závazky společnosti, uplatňovat pohledávky a přijímat plnění, zastupovat společnost před soudy a jinými orgány, uzavírat smíry a dohody o změně a zániku práv a závazků a vykonávat práva společnosti“. Členům představenstva ani jednatelům zákon podobnou povinnost nestanoví. Nicméně mají povinnost jednat s péčí řádného hospodáře, přičemž by jejich jednání mělo obecně požívat ochrany, kterou jim skýtá pravidlo podnikatelského úsudku.

Jde o to, že členové představenstva, případně jednatelé mohou odmítnout uhradit zjevně důvodnou pohledávku také proto, že sledují nejlepší zájmy společnosti. Například potřebují odvrátit bezprostředně hrozící škodu, která by společnosti vznikla vyčerpáním veškerých volných prostředků na uhrazení oné pohledávky. Tím nechceme říct, že odmítnutí uhradit důvodnou pohledávku nemůže být jednáním v rozporu s péčí řádného hospodáře. Spíše bychom rádi upozornili na to, že ne každé odmítnutí úhrady zjevně důvodné pohledávky lze kvalifikovat jako porušení péče řádného hospodáře ze strany členů představenstva nebo jednatelů kapitálové obchodní společnosti.

• Zpět na úvodní stránku